Hlavní obsah

Jana Večerková: Nabíjí mě to programátorské nadšení z práce

Foto: Archiv Jany Večerkové

Máte pocit, že oblast IT je nad vaše chápání a ajťáci jsou kluci s brýlemi a ponožkách v pantoflích? S Janou Večerkovou z Data4You jsme si povídali o těchto stereotypech, jak se od studia financí dostala k učení webového vývoje a proč je mezi programátory tak málo žen.

Článek

Jana Večerková (32) se před pár lety stala spoluzakladatelkou firmy Data4U. Organizace se zaměřuje na rozvoj digitální společnosti a pořádá pravidelně úspěšný vzdělávací program Coding Bootcamp Praha.

Ten nyní vyhledávají i lidé, kteří se běžně programováním nezabývají. Jenže nyní cítí, že digitální a online svět je v nejisté době pandemie vnímán jako oblast budoucnosti ještě víc než dřív.

Jak se Jana Večerková dostala od londýnského studia financí k vzdělávání budoucích programátorů?

To byla delší cesta… Během studia v Londýně jsme měli možnost hlásit se na stáže v Bruselu. Já v té době nebyla nijak vyhraněná, tak jsem si řekla, že to zkusím. V Bruselu jsem začala pracovat pro organizaci, která pomáhala startupům. Pořádali jsme soutěže, networkingové akce, nejrůznější způsoby prezentací. A já zjistila, že mě to baví víc než to, co jsem dělala a studovala do té doby.

Co to bylo konkrétně?

Začalo to drobnostmi... Byli jsme malý tým a potřebovali jsme si třeba udělat změny na webu. Tak jsem si sama zjišťovala jak na to, vyhledávala si to. To byla moje první zkušenost s IT, chytlo mě to a začala jsem si to sama studovat ve volném čase.

Pak jsem se na plný úvazek věnovala takzvaným hackathonům, což jsou akce, při kterých se pracuje na konkrétním softwarovém projektu. Vytipovávali jsme lidi z celé Evropy, kteří měli nápad na společensky prospěšné aplikace. Přes kterou najdete možnosti recyklování, které pomáhají starým nebo třeba nevidomým lidem apod.

A tam jsem se z oblasti IT zase dozvěděla víc. V současnosti je to tak, že do určité míry vím z každé oblasti IT hodně, ale na žádnou nejsem specialista. A v této pozici jsem nejspokojenější. Jsem tedy něco jako produktový manažer. A moc mě to baví i kvůli lidem, se kterými pracuji. Nabíjí mě, jak svou prací žijí.

Foto: Archiv Jany Večerkové

Svou práci miluje a ráda pracuje se stejně nadšenými kolegy

Jak došlo k založení společnosti Data4You?

My jsme v Bruselu pracovali tak, že v každé EU zemi jsme měli spolupracující organizaci, která znala tamější komunitu. A když jsme přišli s konkrétním projektem, tak věděli, koho v dané zemi oslovit. A Data4You vzniklo, protože v Česku jsme žádnou takovou organizaci nenašli. Mně to připadalo absurdní, nikdo neměl zájem, jinde jsme oslovili třeba pět firem a zájem měly všechny. Tak jsme si s pár lidmi řekli, že je to příležitost založit si něco svého.

A nakonec jsme začali organizovat Coding Bootcamp Praha, protože získat digitální dovednosti tu nebylo snadné.

Co je hlavní myšlenkou a cílem tohoto programu?

Naši studenti k nám jdou, aby se připravili na práci ve webovém vývoji. Už před Bootcampem si toho hodně zkouší sami, někteří se s tím setkávají v práci, baví je to, ale není to úroveň na zaměstnání. Tak se přihlásí k nám a po absolvování se můžou hlásit na juniorní pozici ve webovém vývoji nebo jiném softwarovém odvětví.

Většina z nich chce pracovat v kreativní oblasti, která bude výzvou. Chtějí se posouvat, učit a lákají je technologie.

Jak váš vzdělávací program ovlivnil koronavirový rok? 

Hlásí se víc lidé, kteří jsou vysloveně začátečníci. To nás překvapilo, čekali jsme, že se lidi třeba víc budou bát o tu svoji stávající práci. Čekalo se propouštění. Ale naši uchazeči chtějí práci v oblasti, kde se propouštění bát nemusí. I v IT oblasti samozřejmě krachují firmy, ale velmi rychle najdete práci novou. Dlouhodobě je tam velký nedostatek lidí. Z naší zkušenosti v podstatě neexistuje nezaměstnaný programátor.

Foto: Archiv Jany Večerkové

Na začátku bylo zklamání, že v Česku není s kým spolupracovat. A tak vzniklo Data4You

Nezaměstnaný programátor neexistuje... Proč jich je nedostatek? Jaké stereotypy se okolo programátorství točí?

Po programátorech je taková poptávka, že pokud mají rozumné znalosti a dobře komunikují, tak mají nabídek opravdu hodně. Naše vlastní lidi se neustále snaží přetáhnout do jiných firem a zájem se spíš zvýšil. V oblasti webového vývoje covid pro spoustu firem urychlil trendy v digitalizaci. Prodává se online, s tím je spojená logistika a spoustu dalších věcí, a tak jsou weboví vývojáři potřeba ještě víc.

Navíc zjišťujeme, že je to obor, který často lidi baví dlouhodobě. A že často mají na začátku falešný pocit, že není pro ně.

Jak to myslíte?

Ve formovacím věku, 14–16 let, začneme přemýšlet, kým jsme a co chceme do budoucna. A v tuto chvíli také začínáme poprvé zhodnocovat, co si myslíme, že umíme. Tam má vliv rodina, škola, která vás třeba pro nějaký předmět nadchne, hraje roli i osobní sebevědomí.

A je snadné vytvořit si pocit, že třeba na matematiku nemáte buňky. Nikdo neví, co přesně to znamená, ale spousta lidí to říká a myslí si to. A pak prostě k oboru, kde je potřeba matematika, jako je právě IT, nebudete směřovat. Ale ekonomie je na matematice založená stejně jako IT, jen se tak dramaticky nevnímá.

Školy podle mě studentům jednotlivé obory nepředstavují a neukazují, co všechno se po jejich absolvování dá dělat a kam to může kariérně vést.

Foto: Archiv Jany Večerkové

Během pandemie překvapilo Janu Večerkovou, kolik lidí by rádo změnilo obor. A chyběl jí živý kontakt se studenty

Kdybyste měla na střední škole IT představit, co by studenti měli vědět? 

My učíme webový vývoj, někdo jde hardwarovým směrem a je mu bližší propojení s něčím fyzickým. I webový vývoj lze rozdělit více směry: back-end, což jsou databáze, servery a front-end, tam se věnujete víc vizuální části, jak ten produkt na uživatele působí, kódujete a programujete.

Je to opravdu široká oblast, a to zmiňuji jen výsek. Málo se ví, jak kreativní obor to je, protože neustále hledáte nová řešení. Ano, vyžaduje to od lidí hodně, ale ono je to baví, vidím tam vášeň a nadšení. A to se málo vnímá, což je škoda.

Jak jsou na tom ženy v IT? 

Žen v této oblasti je určitě méně a odhadované počty se liší podle toho, jaké obory kdo do IT počítá. Ve vývoji je žen tak 5–8 %. Na našich kurzech jich bývá 25 %. Když holka nastupuje do IT firmy, tak obvykle do týmu, kde už sedí deset kluků.

Tahle oblast je ale férová, a pokud umíte, tak umíte, a je jedno, jestli jste holka, nebo kluk, černý, nebo bílý. Ale je to i hodně soutěživá oblast, a to ne každému sedí.

Hodně se řeší i tzv. culture fit, nejen v IT, prostě jak člověk zapadne, což je klíčové, protože bude potřebovat podporu, ať už je junior nebo senior. Je velmi důležité, jak se ten tým na sebe napojuje. Některé týmy třeba hrají společně počítačové hry, což nemusí každému vyhovovat. Každá firma je samozřejmě jiná, záleží i na věku zaměstnanců, ne všude to takhle funguje.

Foto: Archiv Jany Večerkové

Ráda běhá, jezdí na kole a hraje badminton. Ale že miluje operu a balet, o ní neví každý

Setkala jste se konkrétně vy s podhodnocováním?

Od našich absolventek vím, že se setkaly v práci s tím, že je nepovažovali za součást týmu, ale očekávalo se, že dělají poznámky nebo prezentaci jen uvedou a podobně.

Mně se něco podobného stalo na začátku kariéry a nebylo to v IT, takže mám pocit, že se to ženám děje všeobecně nehledě na obor. Být mladá žena na začátku kariéry ve specializovanějším oboru nebo v prostředí, kde jsou zkušenější muži, může být těžké.

Jsou ženy a muži jako programátoři jiní? 

Ty dovednosti jsou jedny. Máte je, nebo nemáte. Přemýšlíte komplexně a nově, nebo ne. Viděla bych rozdíl v prezentaci svých nápadů, a i když teď hodně generalizuji, občas ženy víc čekají, že je někdo vyzve.

Co vám nyní v práci dělá radost? 

Že už zase můžeme studenty vidět naživo. Digitálně to bylo super, třeba právě pro rodiče s dětmi. Ale chybí nám ten osobní kontakt.

Je úžasné, jak vás práce naplňuje. Ale co koníčky, máte na ně čas?

Sedím v podstatě neustále u počítače, takže to pak ráda kompenzuji sportem. Miluji třeba badminton. To mi chybělo a kontakt s přáteli také. A pak cestování, jít do divadla, na operu či balet.

A jdou s vámi kolegové na operu?

To je moje hodně osobní aktivita a moji kolegové možná ani nevědí, že to mám ráda.

Pravda je, že na ajťáky dávno nesedí vtipy o asociálních lidech v pantoflích. Nejsou to možná vysloveně extroverti, co by řešili vzhled a nákupy, ale to snad nedělá více lidí... Spojuje je především to, že je baví, co dělají, a umí se do toho opravdu ponořit.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek