Článek
Smrt je náročné téma, o kterém většina z nás moc mluvit neumí nebo nechce. Je to těžké, pokud se ztráta dotkla nás, stejně obtížné je ale hovořit s někým, kdo o blízkou osobu přišel. Máme mlčet, nebo se naopak snažit pozůstalé svými dotazy povzbudit, aby se mohli svěřit? Právě o tom jsme si povídali se Sylvií Stretti, ředitelkou a zakladatelkou Poradny Vigvam. Tam lidem pomáhají prožít a překonat velkou bolest, kterou ztráta blízkého člověka způsobuje.
V poslední době se se smrtí potkáváme možná častěji, než je nám příjemné. Jak reagovat, pokud se o smrti ve svém okolí dozvím?
Reagujte tak, jak cítíte, je třeba být pravdivý a autentický. Je v pořádku vyjádřit překvapení, účast a lítost. Vynechejte nicneříkající fráze, prostě to řekněte tak, jak to je – že je vám líto, co se stalo nebo že vás mrzí, že ten druhý musí něco takového zažívat.
Zeptejte se, co se stalo, protože lidé o tom sami většinou nezačnou. Na druhou stranu respektujte, pokud se vám dostane odpovědi, že o tom mluvit nechtějí. Pak můžete nabídnout zcela konkrétní pomoc, ať třeba s přípravou pohřbu, pohlídáním dětí nebo nějaké aktuálně důležité záležitosti, která se smrtí nemusí souviset, ale ulehčí pozůstalým náročné období.
Nebylo by lepší počkat, jestli pozůstalý nezačne mluvit sám od sebe?
Možná vám to přijde ohleduplnější, ale není to lepší. Pokud se nezeptáte, to téma může zůstat viset ve vzduchu. Pro pozůstalého pak může být náročné začít o tom mluvit sám, současně na to ale intenzivně myslí a jeho bolest, vztek nebo smutek je stále přítomný, jen je uzavřený uvnitř. To, že danou emoci nevidím, neznamená, že není. Vycházejte spíš z toho, že když se zeptáte, je stále prostor na to, aby vám pozůstalý řekl, že o tom mluvit nechce. Budete vědět, na čem jste, a zařídíte se podle toho.
Psycholožka Silvie Stretti radí, abyste i s dětmi mluvili o smrti otevřeně a naučili je brát ji jako přirozenou součást životaFoto: poradna-vigvam.cz
Čím tedy začít a na co se raději neptat?
Asi se nemusíte bát otázky co se stalo, zjistit, jak se to pozůstalý dozvěděl, co všechno mu běželo mu hlavou. Smrt blízkého je vždy velkým zásahem a nikdy nemůžete vědět, jak to dotyčný vnímá, cítí. I když jste sami, třeba i opakovaně, smrt blízkého zažili, stejně nemůžete vědět, jaké to je pro toho druhého. Můžete si to jen představit. Je lepší nechat druhého mluvit, než se tvářit, že všechno víte. Tím byste emoce toho druhého shodili. Nebojte se tedy otázek, které vyjadřují váš opravdový zájem. Jen pozor na to, aby to nebyly otázky, které vypadají, že sháníte drby nebo senzaci.
Někdo se v takové chvíli uzavře do sebe a nechce se s nikým vidět. Doporučila byste alespoň zavolat, napsat zprávu? Nebo bychom to měli nechat na osobní setkání?
Je dobré se zajímat a iniciovat kontakt. Je i vhodné to pozůstalému říci, třeba formou, že rozumím, že chce být sám. A že se zkusím třeba za týden ozvat, jestli se něco nezměnilo, jestli by třeba nebylo potřeba něco zařídit, s něčím pomoci.
Děti by se měly, úměrně věku, dozvědět o tom, že někdo blízký zemřel a co to znamenáFoto: Twin Design, Shutterstock.com
Pokud vidíme, že pozůstalý je smrtí blízkého velmi zasažen, že to nezvládá přijmout a hodně ho to paralyzuje, měli bychom mu navrhnout nějakou odbornou pomoc? Můžeme ji vyhledat my a pak mu třeba pomoci zprostředkovaně?
Oboje je možné a neexistuje jedna univerzální rada. Pokud si na to troufnete, můžete se zeptat, jestli pozůstalý přemýšlel o nějaké odborné pomoci. Můžete nabídnout nebo i předem zjistit detailnější informace, jak daná pomoc konkrétně funguje. Jinak probíhá krizová intervence na linkách důvěry, jinak terapie či poradenství, jinak psychiatrická pomoc a jinak fungujeme i my ve Vigvamu.
Jak mluvit o smrti s dítětem a v jakém věku?
O smrti je dobré s dětmi mluvit i v době, kdy ji třeba nezažívají aktuálně. Dají se k tomu využít pohádky, protože tam je smrt často přítomná a je to bezpečné místo. Navíc se vývojově mezi 4. a 6. rokem děti o smrt přirozeně zajímají, tak trochu vědátorsky, co to znamená, co se děje s tělem a podobně. Děti se také se smrtí potkají třeba v podobě úmrtí zvířátek, někdy jejich vlastních. Příležitostí může být i „zapláclá“ moucha, rozšlápnutá žížala. Prostě často vidíme, že smrt je nevratná, a takovou situaci lze využít a vysvětlit, že smrt je přirozená a že to „opravit“ a změnit nejde.
V případě, že se dítě setká se smrtí blízkého i v raném věku, tak mu hlavně říkejme fakta a pravdu. Výmysly a izolace dětí před tím faktem vše jen komplikuje. Přijde mi důležité s dětmi mluvit o životě v celé jeho šíři, mluvme o zrození, radostech i starostech, o zdraví i nemoci a také i o smrti. Prostě komplexně.
Někdy je těžké přijmout fakt, že nám někdo blízký odchází. Není ostuda vyhledat pomocFoto: sfam_photo, Shutterstock.com
Jak bychom měli dítěti oznámit smrt někoho blízkého?
Tak, jak to je. Třeba, že nás to mrzí, těžko se nám to říká, nevíme jak do toho. Chci ti říci, že ten a ten člověk zemřel. Možná máš nějaké otázky, možná je budeš mít později, budu ráda, když se mě zeptáš, až tě napadnou. A pak vyčkat, zda bude dítě nějak reagovat, nějak se ptát. Protože jsou děti, co začnou plakat, jiné potřebují další informace a začnou se ptát. Jsou děti, které začnou blbnout a jdou si hrát, a přijdou s otázkami jindy. Reagují různě, ale důležité je, aby dostaly pravdivou informaci, že jejich blízký člověk zemřel a již se nemůže vrátit. Že to znamená, že se neprobudí, že nemá hlad a žízeň, není mu zima, netluče mu srdce. To je důležité, protože děti jsou velmi pečující, a takhle jim mohou odpadnout případné starosti. Dále přichází otázka, co je po smrti, a to často záleží na tom, jak to daná rodina má s vírou. Je důležité říkat věci jak jsou a v souladu s tím, čemu i já věřím.
Smrti mnohdy předchází choroba. Měli bychom děti nějak předem připravit na nejhorší alternativu?
I v tomto platí, že děti jsou velmi chytré, vidí, že se člověk třeba vlivem nemoci mění, že jeho blízké něco trápí. A pokud jsou součástí všeho, posiluje to jejich důvěru v nás dospělé, důvěru v to, že jim řekneme dobré i zlé a že i s nimi budeme v dobrém i zlém. A když je někdo nemocný, když někdo umírá, i dítě má právo to vědět. Protože když znají skutečnost všechny strany, mohou spolu mluvit otevřeně. A nemusí se bát a hlídat, jestli něco neřeknou špatně nebo nevhod. Protože pak se děti třeba kontaktu s nemocným mohou stranit a jsou na všechno úplně samy.
V době, kdy v souvislosti s koronavirem neustále slyšíme o počtu úmrtí i mladých osob, si mnoho lidí uvědomilo, že mají strach ze své smrti. A že toto téma raději odsouvají. Asi se ptám divně, ale jak o smrti mluvit sám se sebou?
To je pěkná otázka, protože vlastní smrtelnost vzbuzuje strach, úzkost, a právě proto ji odsouváme. Ale měli bychom si to připustit, protože pak nás to motivuje dělat více pro to, abychom byli zdraví, abychom dodržovali zdravý životní styl a učili se žít naplno přítomností. Je dobré mít někoho, s kým jde i o takovém tématu mluvit. Někdy přijde okamžik, kdy třeba člověka napadne, co by si nechal zahrát na pohřbu. Jak naloží s majetkem, co chce předat dětem... K takovým myšlenkám nás může přivést vlastní zkušenost nebo třeba i to, co se děje kolem.
Pokud je úzkost ze smrti taková, že myšlenky zaháním a úplně to téma odsouvám, tak mě jakákoliv konfrontace s ní může úplně paralyzovat. V tom případě by bylo dobré zajít třeba na terapii a zkusit zjistit, kde se vytvořil blok – často za tím může být naše raná dětská zkušenost. A nikdy není pozdě si na tuto zkušenost, která je jakýmsi bubákem, posvítit. Protože pak už nemá takovou moc, není to něco, co nás pohltí, ale je naší vědomou součástí.
