Hlavní obsah

Jizerská 50 na vlastní kůži: Jaké to je dělat průvodkyni nevidomé závodnici?

Foto: archiv autorky

Autorka článku Marie Šilhová si vyzkoušela, jaké to je dělat průvodce zrakově handicapovanému při závodě na běžkách

Oblékám žlutou vestu s nápisem „průvodce“ a nabádám desetiletou Emu, aby opravdu neměla strach na mě zahulákat „zrychli“, nebo naopak „zpomal“. „Užij si, že jednou taky můžeš křičet na dospělého,“ povzbuzuji ji, zatímco ona si navléká žlutou vestu s nápisem „nevidomý“. Obě máme před sebou své poprvé.

Článek

Stojím na startu Mini Jizerské 50 a otáčím se ještě naposledy na Emu (10). Usměji se na ni, byť nevím, jestli to zaregistrovala, ale věřím, že ze mě musí tu pozitivní energii alespoň cítit. „Ničeho se neboj. Nejedeme přece o první místo, důležité je, abychom si to užily,“ povzbuzuji svoji svěřenkyni. Nevím, kdo z nás dvou je více nervózní. Jestli Ema, která stojí poprvé na startu závodu v rámci Jizerské 50, anebo já, která dělá traséra nevidomému poprvé v životě.

Čeká nás závod na jeden kilometr na běžkách a já bych nevěřila, jak velký strach můžu mít i z tak krátké vzdálenosti. Nikdy jsem to nedělala, nemám s tím zkušenosti. Pokud tedy nepočítám těch zhruba pět minut před startem, kdy jsme se s Emou společně projížděly po okolí, abychom se trochu sladily. Ale i během té krátké chvíle jsem poznala, že je to bojovnice, která se nevzdává a tvrdě dře.

Osobní závod na druhou

Když jsem asi před třemi týdny našla na stránkách Nadace Leontinka inzerát, že shání ještě několik trasérů pro zrakově handicapované sportovce na závody v rámci Jizerské 50, neváhala jsem příliš dlouho. Vloni jsem ten velký, padesátikilometrový závod, absolvovala poprvé i já a emoce s tím spojené ve mně celý rok rezonovaly. Nejen ze samotné trati, ale hlavně z atmosféry kolem, která pohltí každého a je nezapomenutelná.

A najednou jsem strašně silně zatoužila dopřát i druhému ten pocit, když projíždí cílovou rovinkou, ve které vás povzbuzují lidé kolem trati bez ohledu na to, jestli dojíždíte na prvním, nebo tisícím místě. Heslo závodu Jizerské 50, „Můj osobní závod“, není jen tak nahodilé. Je v tom řečeno vše. Ema, která sice není úplně slepá, ale má silnou zrakovou vadu, by si ten svůj osobní závod sama pravděpodobně nezajela. A já cítím povinnost šťastné emoce, které jsem vloni zažila, předat dál. Někde vrátit, jak moc jsem si to vloni užila. A tím, že jsem se nabídla jako trasérka, se rázem spojily dva osobní závody v jeden.

Foto: Barbora Pušová

Veškerou souhru mezi mnou a malou závodnicí jsme musely zvládnout během pár okamžiků před startem

Poslední vteřiny do startu

Tohle všechno mi běží hlavou, když začne odpočítávání do startu. V tom se ozve „Teď!" a my vyrážíme. Proti holčičkám v Emině věku, oblečených v malých závodních kombinézách, za hlasitého povzbuzování ambiciózních tatínků, nemáme moc šancí. Jenže nám to nevadí, my se s tratí pereme statečně.

„Emo, teď nás čeká sjezd, neboj se to pustit, pak přijde protikopec,“ volám za sebe a upozorňuji tak malou lyžařku na to, co nás v následujících metrech čeká. Letmo se otáčím a vidím, jak ze všech sil píchá hůlkami a zhluboka dýchá. Dává do toho všechno. Když jsem se dostaly na kopec na rovinku, slyším za sebou tiché, ale dostatečně důrazné „Zrychli,“ a já tak s velkou radostí činím. Závod pohltil do té doby tichou a stydlivou Emu, která se konečně přestala bát.

Foto: Barbora Pušová

Průjezd cílovou rovinkou, kde vám fandí lidé stojící podél, je zážitek k nezplacení

Cílová rovinka

Čeká nás poslední kopec dolů, a pak už jen cílová rovinka. Emě to hlásím, a protože není potřeba ji v tu chvíli už upozorňovat na změny na trati, povzbuzuji ji. „Emo, přidej, neboj se toho, už jsme v cíli. Jsi šikulka!“ otáčím se za sebe. Do cíle dorážíme v desáté minutě a než stačím mrknout, už už se jí na krku houpe památeční medaile a k nám přibíhá očividně šťastný tatínek.

Nevím, kdo z nás tří má větší radost. Snažím se z Emičky dostat její pocity ze závodu, ale stydlivost ji zase doběhla a jen na mě kulí zpoza brýlí své velké oči. Snažím se v její tváři číst spokojený výraz. V duchu si přeji, aby měla Ema ze závodu a atmosféry zážitek, který se jí vybaví i za mnoho let, až si na svoji první „Jizerskou" vzpomene.  Že se to podařilo, nepřímo potvrzuje Emin tatínek, který se mě ptá, jestli bych případně s jejich dcerou jela i příští rok. A já nadšeně souhlasím.

Foto: Profimedia.cz

Ačkoliv v kategorii dívky 9–10 let Ema nevyhrála, získala od Nadace Leontinka speciální cenu za statečnost a první start na Jizerské 50

Téměř tři desítky nevidomých 

Ema ale není jediná, která si poslepu odjela svůj závod na Jizerské padesátce. Nadace Leontinka, která pomáhá zrakově handicapovaným lidem, zejména dětem a mladým lidem lépe se integrovat do společnosti, dala letos dohromady na všechny závody v rámci Jizerské 50 téměř tři desítky zrakově znevýhodněných sportovců. Tady na Jizerské jim poskytuje zázemí a podporu při závodech a zajišťuje nejlepší podmínky pro to, aby se jim dobře závodilo. Své zástupce nadace měla nejen v dětských závodech, ale i na tratích na 10, 25 a dokonce i na 50 kilometrů a při štafetě.

Poté, co jsem si jako trasér vyzkoušela závod na jeden kilometr, a v sobotu pak neplánovaně i na deset kilometrů s osmnáctiletým Lukášem, ze mne spadly veškeré obavy ohledně nedělní „padesátky“, kterou jsem měla jet už sama za sebe. Už jsem neřešila, jestli to dojedu, za jaký čas a jestli to třeba vinou špatně namazaných lyží nebude akorát několikahodinové trápení. Pro mě se totiž symbolem 51. ročníku Jizerské padesátky stala zkušenost se závoděním se zrakově handicapovanými lidmi.

Máte také podobné zkušenosti s handicapovanými lidmi? 

ynezorPumanzeSaNyknalC