Hlavní obsah

Kateřina Cajthamlová: Peníze, nebo život? Vždy vyberu život!

Foto: Profimedia.cz

Proslavily ji televizní pořady a knihy o výživě a výchově. Ona sama za své poslání považuje naslouchat příběhům a pomáhat pacientům, aby bylo lépe. Co si myslí Kateřina Cajthamlová o šikaně obézních a jak jdou dohromady zázraky s racionálním uvažováním?

Článek

Než jsem začala číst knihu Zázraky jsou logické, znala jsem Kateřinu Cajthamlovou (59) hlavně z televizního pořadu, kde pomáhala lidem hubnout. Její role nebyla vždy všem sympatická, naopak spíš občas protivná. A po pár stránkách knihy, ve které si s Lucií Šilhovou povídá o svém životě, jsem začala tušit, že tahle dáma je mnohem víc než jen přísná doktorka Kateřina. Vzdělaná žena, která neměla vždy na růžích ustláno, ale neustále na sobě pracovala. Kdykoli zakopla nebo spadla, zvedla se silnější než předtím.

Před osobním setkáním mě požádala, zda jí pošlu otázky k nahlédnutí předem, protože je introvert a ráda se na rozhovory připravuje. A když jsme usedly v její pracovně, rovnou mi řekla, ať hádám, která z otázek jí dala nejvíc zabrat. Tipovala jsem tu o výchově, zda by u svých dětí udělala něco jinak. Vyvedla mě z omylu, u výchovy by neměnila nic. Nejvíc prý zápolila s otázkou, proč její vztahy nefungovaly.

Proč právě tato otázka?

Ta otázka mi tak zabírala mysl, až jsem se ptala sama sebe, proč se tím tak trápím. Došlo mi, že nemám pocit, že by mé vztahy nefungovaly. Fungovaly, v danou chvíli perfektně plnily funkci, kterou měly mít. Já jsem chtěla, aby se mé děti narodily v posvěceném svazku, proto jsem se vdala. V dětství jsem chtěla, aby chlapi nebyli dotěrní a bavili mě, to taky fungovalo. Moje první láska byla v pořádku, člověk se má zamilovat a pak být nešťastný. Převozníci taky fungovali.

V knížce Hanky Švejnohové Mrcha jemně uzená žije hlavní hrdinka ve vztahu, který ostatní považují za super. Jsou bohatí, jezdí do zahraničí a ona je přitom nešťastná a klade si podle mě základní filozofickou (lupičskou) otázku. Víte, která to je?

Peníze, nebo život?

Ano! Já si vždy vybrala život. Podle mě každý, kdo si vybere peníze, přichází o pocit smysluplnosti života.

Peníze jsem si vybrala jen jednou: rozváděla jsem se a potřebovala jsem byt. Ustoupila jsem z existenčních důvodů a, řeknu to blbě, kvůli dětem, aby měly střechu nad hlavou. Tak jsem kývla na tu televizi. Pro můj osobnostní vývoj to bylo dobré, protože jak říkal můj dědeček, aby člověk poznal sám sebe, měl by padnout na dno a být slavný. Asi ani jeho nenapadlo, že mně se to stane obojí v jednu chvíli naráz.

V takových chvílích poznáte sami sebe, jestli začnete třeba chlastat nebo brát drogy.

Foto: Lenka Hatašová

Výrazné brýle k ní patřily, po operaci očí si užívá, že cítí na očích vítr i déšť

Měla jste k tomu někdy blízko? K hledání berliček?

Řeknu to legračně… Jsem z rodiny, kde byli dva alkoholici a vím, že v genech alkoholdehydrogenázu, která by to dala do pohybu, mám. Sáhla jsem po náhradní rodinné droze, a to byl nikotin. Ale dokázala jsem přestat ve vysokém věku, kdy jsem podstoupila operaci očí a paní doktorka mi řekla, že kouření škodí očím nejvíc.

Šla jsem tehdy na kurz podpory při odvykání kouření. A za ten České lékařské komoře velmi děkuju. Nebyl protikuřácký, ale byl tam sociolog, historik, adiktolog, kardiolog, psycholog… Tam jsem se mimo jiné dozvěděla, jak se v 60. letech snažilo Marlboro získat poslední skupinu lidí, kteří ještě nekouřili, což byli novorozenci. A propagovalo se: „Matky, chcete-li mít šťastné kojence, tak kuřte.“ A moje matka tomu uvěřila, tak jsem se narodila jako nikotinový závislák. Já začala kouřit až ve 27 letech, přestala vždy kvůli dětem, ale zase se k cigaretám vrátila.

Teď ty oči byly taková motivace! Ano, ztloustla jsem strašlivě, ale to je tak vždy po vysazení aktivační drogy. Nakonec jsem se vrátila ke své postavě. Začala jsem si vážit života, ti lidé na kurzu mě zbavili pocitu viny a vyřazení. A jsem fakticky šťastná, užívám si, že vidím. Cítím se, jako bych vstala z vozíku.

Vyrůstala jste v rodině kuřáků, a ač jste dlouho odolávala, nakonec jste také začala kouřit. Jaký vliv má rodinné prostředí na obezitu?

Jedna z absurdit mého života je, že jsem měla tlustou babičku, která doma pekla a naučila mě třeba jíst knäckebrot. A pak jsem měla hubenou rodinu mé matky, kde mám takřka jistotu, že babička i matka trpěly poruchou příjmu potravy bulimického typu. Měly doma poschovávané sladkosti, které mi neustále nabízely, že se budu cítit skvěle.

Když jsem šla do televize natáčet ten pořad, tak moje máti byla hrozně rozčilená. Pochopila jsem to po její smrti, když jsem našla ty čokolády. Ona řešila váhu, vzhled a já si uvědomila, že utrpení z toho, že vypadáme jinak, než chceme, je velmi soukromé a osobní. Začala jsem se zabývat fenoménem Fit Fat a zamlčováním paradoxu obezity. Ten totiž znamená, že pokud mají lidé ve věku 65+ BMI mezi 32 do 35, mají víc aktivní hmoty a lépe snášejí různé operace apod.

Takže jim obezita vlastně pomáhá...

Ano. Navíc se málo zkoumá, jestli ty podle tabulek obézní ženy nemají třeba prsa „efka“. Nebo se málo řeší výška pacienta, zda je normální, jestli ten člověk dosáhl v dospívání potenciál růstu. Mnoha lidem zarazili růst, když jim nařídili dietu. Takových lidí je ve společnosti mnoho a jsou šikanovaní a ostrakizovaní.

Foto: archiv Kateřiny Cajthamlové

Knihy k ní patřily od malička, sama jich několik napsala

Šikana lidí s obezitou je obrovský problém, že?

Ano. Například je neetické říkat pacientkám s anorexií, aby přibraly, není dobré v nich vzbuzovat pocit viny kolem jídla. Ale kupodivu bulimičkám, což je taky porucha příjmu potravy, lékaři nezřídka vyčítají, kolik váží, říká se jim, že mají zhubnout a že se přejídají. Což je stejné vzbuzování pocitu viny kolem jídla a nikoho to nezaráží.

Co byste navrhla změnit v životním stylu 21. století?

Lidé by se měli zajímat o svůj zdravotní stav. Mnozí nebyli 15 let u doktora, a tak se domnívají, že jsou zdraví. Ale měli by si nechat udělat specifickou prevenci, sledovat, co jim hrozí. Nač vylučovat laktózu, když nejsem Asiat? Ale budu vylučovat sůl, když máme v celé rodině vysoký tlak!

Přestat zavírat oči před poruchami příjmu potravy. Problém je, když máte výčitky okolo množství jídla, které sníte, nejíte kvalitně a nezajímáte se o složení. A pocity viny z jídla řešíte sportováním, a ještě navíc takovým, které vás nebaví.

Důležité je zabývat se, zda jím dostatečně podle věku, pohlaví, menstruačního cyklu, dostat se do kontaktu sám se sebou, přemýšlet kriticky.

Začalo se grilovat! To se nikdy nedělalo! Jednou za rok se opekl špekáček, to bylo vše. Ale tahle epidemie grilování podle mě způsobuje rakovinu tlustého střeva.

Já vás znám díky pořadu Jste to, co jíte, který vás proslavil. Knížka Zázraky jsou logické mi vás představila úplně jinak. Jako komplexně vzdělanou, velmi pracovitou ženu, pro kterou je důležitá svoboda a je racionálně uvažující. Jak to jde dohromady se zázraky?

Mně se opravdu pár zázraků a životních náhod stalo. Zázrakem se mi podařilo získat hypotéku na vysněný byt. Zázrakem jsem získala kurz systemiky. Je to jako kdyby se celý vesmír sešel a poslal vám pomocníčky. To je víra a ta pro mě začíná tam, kde zkušenost a fakta svědčí proti.

Zázrak vyžaduje, že máte sen, pokorně věříte, že se povede, všem o tom říkáte a jste vděční.

Foto: Lenka Hatašová

Díky knize Zázraky jsou logické v sobě uzavřela mnohá (i bolavá) témata

Knížek máte na svém kontě vícero. Jak jste se stala autorkou?

Tak nějak sama od sebe vznikla knížka Čtěte pohádky, čtěte mezi řádky, protože se daly dohromady již vydané články. Pak bylo splnění mého snu společná kniha s profesorem Rajko Dolečkem, kterého velmi obdivuji, a mým kolegou docentem Leošem Středou Nebezpečný svět kalorií.

Poté se ozval Vyšehrad, co chci napsat sama, takže vyšla Abeceda moderního rodiče, protože jsem systematik a psát o výchově od A do Z mne bavilo.

A pak co dalšího… Redaktorka Lucie Šilhová navrhla přesahový životopis. Nechtělo se mi do toho, ale Lucce věřím, píše dobře a vtipně, velmi si jí vážím. V prvních kapitolách jsem trochu kecala a pak se za to doma styděla, mám ke lhaní vnitřní odpor. Nakonec jsem jí řekla, že to napíšeme znova. Její otázky byly k věci, já si o tom přemýšlela a kupodivu jsem si jako vedlejší efekt uzavřela spoustu věcí.

Foto: Profimedia.cz

Kmotry knihy Zázraky jsou logické se stali Aleš Cibulka a Jitka Čvančarová

Jedna z vašich knížek je o výchově. Vy jste původně chtěla dětí deset, máte dvě. Jaká jste maminka?

To by musely říct moje děti.

A jaká jste chtěla být?

Řeknu to blbě… Jsem biolog a přemýšlela jsem vždy bio-logicky, aby to bylo logické pro život.

Bavilo mě koukat, jak jsou děti od malička hotové. Každé dítě je jiné, na každého platí něco jiného, soupeří s vámi, mezi sebou, ale když jim dáte svobodu a odpovědnost a zároveň i hranice, nese to ovoce. Já jsem nebyla úplně pečující maminka, měla jsem svých starostí dost. Z pohádek jsem byla asi nejvíc koza s kůzlátkama, mám dvě chytrý kůzlátka, které odhalí vlka. Jsem šťastná, že se narodily do svobody a mají zahraniční zkušenost. Jsou samostatné, mají práci, která je baví, navazují partnerské vztahy a mají kamarády. Vychovala jsem někoho, kdo umí něco lépe než já. Já měla kamarádů strašně málo v jejich věku. Naštěstí jsem je učila, jak si kamarády dělat.

Z knížky je znát, jak silný vztah jste měla k prarodičům z tatínkovy strany.

Formující věk je zhruba do deseti let. Já měla do dvou let maminku, pak vypadla a tatínek mě šoupnul ke svým rodičům. Byli moudří, udělali si na mě spoustu času, žili v materiální chudobě, ale intelektuální hojnosti, měli dobrou knihovnu… Formovali mě v tom, abych se zamýšlela, neplácala ptákoviny a dali mi pevnou vazbu, bezpečné a vřelé prostředí. Dokud žili, měla jsem rodinu.

Máte mediální kariéru, ale málo se ví, co vše jste dokázala ve své profesi.

Mým posláním je poslouchání příběhů a hledání, jak by to šlo líp. Nejsilněji to odblokovala ta systemika, kurz a výcvik psychoterapie, tam jsem objevila sílu naslouchání a doptávání se. Hledám s pacienty zdraví, možnosti, štěstí, výhry a zázraky.

Pacienti mi nosí detektivku, já pátrám a přemýšlím. Ta kniha končí tím, že jsem šťastný blbec. Čím víc poslouchám a přemýšlím, jsem spokojená, že se věci dějí často bez mého přičinění. Přála bych si, aby lidé snili, pak se budou dít zázraky.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek