Hlavní obsah

Výročí Listopadu: Marsha Kocábová: Když promluvil v Děčíne, byla jsem pyšná

Foto: Tereza Valničková

Narodila se v Americe, tančila v Berlíně a za láskou odešla za železnou oponu do Československa. Marsha Kocábová, rozená Crews, je bývalou ženou zpěváka a politika Michaela Kocába. Mají spolu tři děti a prý zůstali přáteli.

Článek

Jednou z žen převratu byla i Marsha Kocábová (65), dnes již bývalá žena jednoho z hlavních aktérů sametové revoluce.

Michael Kocáb (65) patřil mezi disidenty a zakázané umělce. V Děčíne v červnu roku 1989 provokativně řekl do televize, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Spolu s Michalem Horáčkem (67) založil iniciativu Most, která zprostředkovávala vyjednávání mezi vládnoucími a disidentskými kruhy. A výrazně se zasloužil o odsun ruských vojsk.

Jak se Američance zvyklé na svobodu a nezávislost žilo po jeho boku v Československu? Jak vnímala roky před sametovou revolucí a revoluci samotnou? Co byla během revoluce její úloha? Kdy se bála a kdy byla pyšná?

Jak se stalo, že se Američanka Marsha Crews usadila v Praze?

Díky Michaelově schopnosti mě ukecat. Bylo mi 27, tancovala jsem v Německu a byla jsem strašně naivní. Michael říkal, že budeme žít půl roku tady a půl roku v Americe, a mně připadalo exotické žít „za oponou“. Poprvé jsem tu byla v roce 1983 a byla jsem v šoku. A to jsem rozhodně neviděla vše, jen věci na povrchu. Já tu začala žít s tím, že to není natrvalo, protože jednou odejdeme.

A kdy jste se tu začala cítit jako doma? Pomáhal vám manžel usadit se?

Nikdy (smích), já se neusadila dodnes. Jak jsem starší, tak cítím, že domov je tam, kde vyrůstáte, moje doma je Amerika. Ale mám tu děti a chtěla jsem, aby byly spolu. I proto jsem se nakonec z Ameriky po rozvodu vrátila.

Jak se vám tu žilo, jak jste navazovala přátelství?

V Praze jsme tehdy byli jen tři Američani, já kamarádila s Harriettou. Pak jsem se seznámila s různými Češkami – sousedkami, partnerkami od Michaelových známých, jeho sestrou a dalšími cizinci nebo lidmi z ambasády. Diplomaté ale žili v jiném světě, já žila na české ekonomické úrovni s disidenty a umělci. S cizinci z Evropy, kteří Československo navštívili nebo tu bydleli, se navazovaly vztahy dobře, byli jsme na jedné lodi.

Nepřemlouvala jste manžela, aby jel s vámi do Ameriky? 

Ne. Jednou u nás byla na návštěvě jedna Američanka a ta naprosto chápala, že nenutím Michaela odejít a raději jsem s ním tady. Protože nutit ho jít do Los Angeles pracovat u pumpy, to by bylo zlý. On už měl desky, kariéru, v Americe by začínal od nuly. Já jsem vlastně neměla co nabídnout, byla jsem chudá tanečnice a takovým nátlakem bych ho zničila.

A nestýskalo se vám, nechtěla jste domů za rodinou?

Jezdila jsem za rodiči, báli se o mě a já si to vyčítala. A když nakonec v roce 1987 přijeli oni za námi, ulevilo se jim. Viděli, že nežijeme obklopení ostnatými dráty a nemíří na nás samopaly. Máma navíc Michaelovi hrozně fandila.

Jak jste vnímala politický systém? Přece jen tam byla jazyková bariéra a byla jste tu krátce.

Spoustu věcí jsem se dozvěděla až po revoluci, když se lidi přestali bát mluvit – třeba o mučení lidí v padesátých letech. Michael mě záměrně držel dál, abych neměla strach. Ale bylo to divné a stresující: když jsem si chodila na policii prodlužovat pobyt, když maminky v parku odcházely, jen co jsem promluvila, protože se bály...

Vy jste tanečnice. Čemu jste se věnovala tady?

Učila jsem tanec a angličtinu, ale jinak u nás byli od rána do večera lidi. Jak v bufetu na nádraží. Buď hudebníci, nebo kvůli politice. Vypadalo to, že lidi chodí po Praze a prostě se staví u Kocábových. Neustále jsem vařila kafe. U těch diskusí jsem neseděla, ale pomalu jsem se dostávala do obrazu.

Foto: Archiv Marshy Kocábové

Marsha Kocábová s manželem Michaelem a dcerami Natálií (35) a Jessicou (32)

Kdy jste začala mít pocit, že se něco děje?

Všichni jsme sledovali situaci v Polsku a Německu a říkali si, že to není možný, aby to u nás zůstalo takhle… Dneska na to lidé vzpomínají, že to bylo jasný. Ale nebylo! Ale když jsem pak viděla Michaela v tom Děčíně, kde řekl, že každý národ má vládu, jakou si zaslouží, tak jsem si říkala hurá. To byl boom, protože už to nebyly jen schůzky, ale řekl to v televizi. Michael byl vždycky takový, silný. Nedal se.

Když se řekne revoluce, kterou událost máte v živé paměti?

Když začaly demonstrace, dceři Jessice byly dva roky a starší Natálce pět let. Byla jsem s nimi na Václaváku a Jessica z kočárku volala: „Já nechci Havla!“  Ten dav totiž křičel „Havel, Havel“ a ona se bála. Myslela, že oni jsou Havel.

Jak dcery vnímaly situaci u vás doma a demonstrace na náměstí? 

Určitě vnímaly ty miliony lidí u našich dveří. Michaela vůbec nevídaly, dcera ho jednou zahlédla v noci, když šla na záchod, a byla nadšená: „Viděla jsem tátu!” Chyběl jim. Občas nás vzal ven v neděli, ale nakonec jsme šli k jeho rodičům a vedly se politické debaty. Já sama jsem moc nevěděla, kde je a co dělá. Mluvil s rodiči, ale se mnou moc ne, moje čeština nebyla tak dobrá. Teď je to jiné, dnes ho můj názor zajímá a já taky mnohem lépe rozumím českému jazyku a povaze.

A jací jsou Češi, jak jste je vnímala jako cizinka?

Češi by byli skvělí, kdyby na sebe byli víc pyšní. To malé sebevědomí vede k závisti a sráží je na kolena. Co obdivuji, je velký zájem o kulturu, umělecké schopnosti, vkus a humor, ten je skvělý!

Jaký byl pro vás tehdy největší rozdíl mezi naší zemí a Amerikou? 

Pamatuji, že když jsem po roce jela do Ameriky, tak tam na mě všechno křičelo. Tady byl klid. A nebylo to tu, a není, tak falešné. Češi si museli umět poradit, hledat cesty, nebo si třeba vyrábět nedostatkové věci doma.

Měla jste někdy strach?

Celou dobu jsem se bála, hlavně při a po revoluci. Dostávaly se k nám informace a výhrůžky. Volala mi rudá armáda, chodily dopisy… Pronajali jsme si kvůli tomu dům v Černošicích, kde jsem byla s dětmi, a Michael za námi jezdil. A potom na chalupě byl jeden pokoj zabezpečený a nedalo se tam zvenku dostat.

Měla jste vůbec někoho, komu byste se ze svého strachu vypovídala?  

Svěřila jsem se tehdy Olze Havlové a ona mě uklidnila, že Češi nemají agresivitu v povaze. Vyhrožují, ale neublíží. Pak jsem si řekla dost, nemohla jsem žít v neustálém strachu.

Foto: Archiv Marshy Kocábové

Manželé Kocábovi s Frankem Zappou při jeho návštěvě Prahy v roce 1990

Kdy se to usadilo, kdy se „vrátil domů“?

Až po odsunu, to bylo v roce 1991. Do té doby byl v centru dění a já se starala o rodinu. Ale on byl vždycky sólista.

Litovala jste někdy i jen na chvíli, že do toho šel, že se tolik angažoval?

Ne, nikdy! To, co dělal, o co usiloval, bylo moc důležité. A nikdy jsem nepochybovala, že to dokáže, byl ten pravý.

Kdy jste na něj byla nejvíc pyšná?

Na Děčín jsem byla pyšná, a na jeho hudební talent. On je geniální hudebník. Škoda, že se nechce věnovat vážné hudbě.

Co se změnilo revolucí, řešili jste znovu odchod do Ameriky?

Lidi tu mají cizince rádi, už nejsme hrozba. Ale u nás rozhodně nepřipadalo stěhování v úvahu, Michael už o kariéře za oceánem nepřemýšlel. On je prostě hrdý Čech. A já cítím, že to byl osud, takhle to mělo být.

Kdo byl podle vás osobností revoluce?

No, Havel. On měl vždycky hlavu jinde než ostatní. Neznala jsem ho jako kamaráda, ale vídala jsem ho ve společnosti. Obdivuju z té doby hodně osobností a samozřejmě lidí, kteří se nebáli protestovat.

Na co ráda vzpomínáte?

Na to nadšení, ten excitement! To bylo fantastický. Všechno bylo nové a rodilo se. A já u toho byla. Věděli jsme, že se děje něco opravdu velkého. Nebo pád Berlínské zdi. Žila jsem v Berlíně rok a tohle člověku vzalo dech.

Co teď děláte, na čem pracujete?

Vyjde mi kuchařka jižanských receptů a překládá se mi román, je velmi osobní, tak jsem z toho trochu nesvá. Natálka také píše, tak mě čeká hlídání vnoučat.

Další rozhovory, třeba se Soňou Kodetovou nebo Martou Čarnogurskou si můžete přečíst ve speciálu Výročí Listopadu. Televizeseznam.cz má připraveno mnoho videí s výročím spojených, stačí se mrknout. A rovnou si k tomu uvařte i nějaké jídlo z dob socialismu! Co třeba ruské vejce  nebo klasický vlašák

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama