Hlavní obsah

Michael Kocáb: O rozvodech manželských i muzikantských

Foto: isifa

Michael Kocáb: rocker, skladatel, bývalý ministr...

Pro Kocábovu charismatickou přímočarost pepřenou lehkou vykutáleností mám slabost, v hudbě i v politice. Proto jsem rád, že jsme kamarádi. A tak jsem i souhlasil, že nebudu tlačit na soukromí… moc.

Článek

Těšíš se víc na turné Pražského výběru, nebo na prezidentské volby?

„Samozřejmě, že na turné Výběru, protože v prezidentských volbách nemám žádnou roli. Tím nemyslím jako kandidát, ale v žádném týmu. Nikdo mě neoslovil a já jsem tomu rád, protože kdyby mě kandidát, který mi vyhovuje, vyzval, asi bych do toho šel. Takhle to mám vyřešené.“

Ale budeš možná volit, což je dost velká role. Souhlasíš s přímou volbou?

„Souhlasím. Když pro nic jiného, pak proto, že bude aspoň nějaká změna. Vzhledem k tomu, jak politika v poslední době silně zatuchla, je to příslibem možných změn. A není taky úplně marné oživit v lidech pocit, že za něco nesou spoluodpovědnost. Zatím převládá tendence svádět kdeco na vrchnost.“

Je neslušné ptát se, koho bys volil?

„Klidně ti odpovím: Karla Schwarzenberga. Abych ale byl spravedlivý – myslím si, že Jan Fischer by byl dobrý prezident. Zažil jsem ho jako ministr a myslím, si, že když bude zvolen, bude země v dobrých rukou. Je prozápadně orientovaný, jeho židovský původ zaručuje jistou empatii pro lidi v nouzi, kterou za mého působení opravdu projevoval. Ale Karel Schwarzenberg je můj dlouholetý přítel, s nímž mě pojí v Havlově okruhu celá jedna životní etapa. Nemluvě o tom, že je to člověk s nadhledem, mohutnými životními zkušenostmi a s čímkoli, co řekne, většinou souhlasím.“

Foto: isifa

Hudebník s partnerkou Lejlou Abbasovou

Mířím těmi otázkami k tomu, zda v tobě převažuje homo politicus, nebo homo musicus.

„Homo politicus je ve mně silně zakořeněný. Jenže mně už zůstalo v podstatě jediné rozlišovací kritérium, kterým měřím pocit uspokojení, a to, kdy si připadám, že pracuji. A tento pocit mám, jen když dělám hudbu. Prostě jsem muzikant, který má rád politiku. Když jsem působil v ní, měl jsem sice taky pocit, že plním důležité poslání, ale podvědomě jsem si stále vyčítal, že zanedbávám hudbu. To je nemravnost, jak mi vštěpoval můj profesor Ilja Hurník. Když člověk zanedbává svůj talent, který dostal shůry, počíná si nemravně.“

V politice už drahnou dobu nejsi, ale že by tě bylo o to výrazněji slyšet hudebně, to taky ne. Co děláš, když zdánlivě, navenek nic neděláš?

„Tuhle otázku vítám, protože nejsi první, kdo mi ji klade, a podezření, které vzbuzuje, totiž že dělám prd, mi vadí, protože já jsem naopak pracovní maniak. Tak podívej: dokončuju jednu svoji experimentální desku, takový abstrakt-rock. Možná se bude jmenovat Chaos a syntetizuje moje rockové i vážnohudební spády, takže na ní bude třeba i desetiminutová skladba. Zkusím ji dostat na trh ještě do Vánoc."

A co ještě?

„Kromě toho s někdejším australským kytaristou Pražského výběru II Glennem Proudfootem dokončuji další rockový projekt, kterého se zúčastní některá z největších jmen současné rockové hudby. Do toho skládám celovečerní balet pro Košické divadlo. Chystají se koncerty k šedesátinám Michala Horáčka ve Státní opeře, což pro mě znamená retrospektivu všech jeho šansonů, které jsem zpíval, turné Pražského výběru a stranou nechávám všelijaké jednorázové hostovačky v různých pořadech.“

Foto: isifa

Michael Kocáb se sám považuje za workholika

To bys na prezidentování ani neměl čas. Letos mezi kandidáty nejsi, vlastně jsi nikdy nebyl, ale v jednu dobu se o takové možnosti lehce šuškalo. Nakonec jsi skončil „jen“ na ministerském postu.

„Já sám jsem takové ambice neměl, to mi podsouvali novináři. Reagoval jsem vždycky nějak na jejich otázky a z toho mohl vzniknout pocit, že se o ten úřad ucházím. Ale po odchodu z ministerstva, kde jsem se celý čas snažil o narovnání vztahů mezi většinovou společností a menšinami, především rómskou, mě hodně lidí nařklo, že Rómům nadržuju."

Tím sis asi větší oblibu nezískal...

Problém sám o sobě je velikánský, a vlastně kdokoli, kdo do něj jde naplno, se odkecá. Mně to bylo jasné už dopředu, ale šel jsem do toho ze zásadních ideových důvodů a u kolegů z vlády nebo u poslanců, kteří do věci vidí hlouběji, jsem se setkával s pochopením a podporou, což pro mě bylo víc než populistické vavříny.“

Nemůžu se zbavit vágní paralely: jako sis možná zatloukl šanci na prezidentskou kandidaturu, není i už x-tý comeback Pražského výběru taky obrazem promarněné šance? Nastavovanou kaší, jak se budou opět obehrávat stále stejné písničky?

„Stále stejné písničky se skutečně budou obehrávat, v tom máš pravdu. Ale jinak. Dokonce tak zněla zajímavá objednávka pořádající agentury. Některé světové kapely v poslední době odehrají koncertně svá klíčová alba, v původních aranžích, a dokonce i v přesném pořadí. Zahrajeme tedy alba Straka v hrsti a Výběr, a naši fanoušci tak uslyší kromě hitů i písně, které jsme nikdy živě nehráli.

Foto: isifa

Kariéra ministra pro lidská práva byla záležitostí vnitřního přesvědčení, že dělá správnou věc

A má s tímhle do budoucna kapela šanci uspět?

„Stejně jako my správně chápeš, že na další život bude mít Výběr šanci, jen když začne znovu tvořit. Takže důležitější než těch pár listopadových koncertů bude doba, která přijde pak. Zatím všechno vypadá na to, že se pustíme do práce na nové desce. Vzhledem k tomu, že s výjimkou doby, kdy jsem byl v politice, jsme permanentní hudební činností strávili bezmála pětatřicet let, je načase se k Výběru opět vrátit.“

Co tvoje rozvody? Neděs se, teď myslím zatím jen s Michalem Pavlíčkem. Našel bys ve vztahu k vašemu muzikantskému partnerství nějakou paralelu k soukromému životu?

„Michala mám upřímně rád. Teď, když jsme se zase dali dohromady, švitoříme, jako by se vůbec nic nestalo. Držíme se Plzákova partnerského hesla Nedořešovat, udělali jsme tlustou čáru a chováme se k sobě, jako by žádný problém nikdy nebyl. Je to i tím, že během naší rozluky jsme se jeden i druhý zdrželi nějakých závažných urážek. Jen jsme si občas tak něco žbrblali pod fousy a to bylo všechno.“

To znamená, že smíření s Vilémem Čokem bylo těžší?

„O něco. On přešel do otevřeného boje a urážky si neodpustil. Ale i tam se to v podstatě zdařilo. Uvidíme, co dál, jestli to během nadcházejících měsíců nějak víc vyhřezne. Je to pro nás dobrodružství, taková psychoterapie.“

To by bylo fajn, kdyby se něco takového dalo udělat i v soukromí, co?

„Ale vždyť to jde.“

Foto: isifa

Sblížení s Václavem Havlem vyústilo v práci jeho poradce

Teď myslím v tvém konkrétním soukromí.

„Dokonce si myslím, že i tam by to šlo. Teoreticky. Jenže jako jsou na společný život i na eventuální rozchod vždycky dva, tak jsou zapotřebí i dva ochotní se smířit. V partnerském životě navíc vstupují do hry obrovské emoce. Rozluka nějaké kapely, co to je? Tak si vynadají a je to. Navíc jsou to chlapi a to je taky jiné. Paralela, kterou se tam snažíš najít, je hodně slabá.“

Možná ale důvody rozpadu muzikantského i životního partnerství by mohly být příbuzné. Ponorka, přesycení, onošení… Ne?

„Představ si, že za ty roky, co jsme byli společně v jedné kapele, jsme si nedokázali nějak zásadně vlézt na nervy lidsky, ani hudebně. Náš rozchod způsobily technické důvody, kdy jsme se nebyli schopni dohodnout, jak budeme zkoušet, kdy uděláme novou desku a tak dále. Vždycky jednomu nebo druhému scházel čas."

Čili se to v ničem manželství nepodobá?

„V manželství vstupují stavy, které jsi jmenoval, daleko snáz do hry. Nevěnují-li se mu oba partneři náležitě intenzivně, přenesou-li těžiště zájmu na děti, nebo dokonce úplně jinam, postupně se rozežívají. Vzniká určité vakuum, které zpravidla vztah udusí. Musí se na tom skutečně průběžně a intenzivně pracovat. Jenže udržovat skutečnou, živou lásku není jednoduché.“

Opět se nám nabízí to slovo: nemravnost. Určitě se hodí i sem. Nebo ne?

„Jistěže. Celé spektrum nemravností. O tom asi taky víš své, ne?“

Foto: isifa

Michal Kocáb v sestavě Pražského výběru II.

Jistě, ale odpovídat máš ty a já jen lavíruju, abych tě od toho neodradil. Ale můžu přitvrdit. Kde se to bere ve vás, plus minus šedesátnících – přidejme Horáčka i Soukupa –, že si na stará kolena potřebujete potvrdit, že jste potentní?

„Teď mě nutíš, abych dělal mudrlanta a odpověděl kulantně. To není tak, jak říkáš. Přinejmenším ne primárně. A protože nemůžu hovořit za jiné, tak přinejmenším ne u mě. Znáš nějakou mladou ženu, která by netoužila po dítěti?“

Opravdu málo, ale znám.

„Já skoro ne. Dítě je přirozeným vyústěním funkčního vztahu.“

Jaké to je ve věku, kdy se má člověk pomalu připravovat na to, že začne páprdovatět, mít syna mladšího než vnučku? Není to na nervy, na hlavu?

„A to by ses zase divil! Když se narodí a ty se nějakým způsobem porovnáš s tím, že přibyly starosti, se kterými jsi už nepočítal, odstup a životní zkušenost ti pak pomohou brát to mnohem klidněji a vyrovnaněji. Jsi ve věku, kdy už si nemůžeš myslet, že dítě bude brát ohledy na to, že potřebuješ skládat hudbu, ztiší se a bude si prohlížet leporelo. Počítáš tedy s tím a umíš s tím naložit. Jistě hodně záleží na matce, jak se o dítě stará, a dovedu si představit různé rozdíly. Navíc Davídek je mimořádně klidné dítě, které se umí zabavit samo, brouká si, batolí se po pokoji a je spokojený.“

Nedávno proběhly médii fotografie, na nichž jeden tvůj kolega ze zábavního průmyslu vedl na první školní den dcerku. Nebýt slavný, podle jaterních skvrn, šedin a povislých ramen by paní učitelky mohly soudit, že děcko přivedl dědeček. Myslíš i na aspekt věkového rozdílu?

„Co chceš slyšet? Bodejť bych na to nemyslel! Každých pět minut, když se zaobírám tím tématem. Jsou ale prostě věci, se kterými nic neuděláš. Nechci to nějak krkolomně vysvětlovat, přemalovávat – situace je prostě taková, jaká je. Šikovný novinář, což bezesporu jsi, na tom najde spoustu negativ, ale já tě přebiju jedním trumfem: je tady nový člověk. A hodnota lidského života je nezměrná. Pro ekonomy ještě dodám: máte nového daňového poplatníka.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama