Hlavní obsah

Michal Horáček: Další peníze už nechci

Foto: isifa

Michal Horáček si dnes už může dovolit věnovat se jen tomu, co ho baví

21. 11. 2012

Michal Horáček je celých 25 let, co se známe, stejně nakažlivě klukovský, smíchem, dikcí, obrazností. Nic na tom nezměnila skutečnost, že píše básně, porozuměl sociální antropologii a notně zbohatl.

Článek

Čím jsi sem přijel?

„Autem. Bydlím v Roudnici nad Labem, tak se bez auta neobejdu.“

Jakým autem?

„Maybachem. Ale to přece už skoro každý ví, jakým autem jezdím.“

Možná, ale nepřestává to být fascinující. Řídíš si ho sám?

„Ne. Protože to neumím. Mám k němu šoféra, který i celý život předtím dělal řidiče. Ten mi dává možnost, když jedu z Roudnice do Prahy a zase zpátky, což je dohromady sto minut, využít ten čas ke čtení, psaní, vyřizování mailů, telefonování nebo jenom k přemýšlení.“

Kolik ti zbylo z miliardy, kterou jsi inkasoval za prodej Fortuny?

„Média mi připisují částku za prodej Fortuny celou, ale pravda je, že jsme byli čtyři rovnocenní podílníci. Každopádně mi jistě zbylo dost, abych o tom nemusel přemýšlet. A abych mohl psát knihy a vzdávat se honorářů.“

Což děláš?

„Ano. Výměnou za to získávám naději, že nakladateli zbude víc prostředků na to, aby knihu přinejmenším polygraficky lépe vypravil a nemusel zvyšovat cenu pro čtenáře.“

Měl jsi v době, kdy jsi Fortunu bezprostředně po revoluci zakládal, představu, na jakou hodnotu se ten podnik vyšplhá?

„Já ji především vůbec nechtěl založit. Psal jsem knihu Jak pukaly ledy a staral se spíš o to, jak ji vydat, protože to byla pro soukromníka úplně nová branže. Ale přišli za mnou kluci, které jsem znal z dostihů v Chuchli, s tímhle nápadem. Připadal mi dobrý, protože sázení jsme rozuměli, i navzdory převaze všeho ostatního, čemu jsme nerozuměli – ekonomií počínaje. Jistotu, že se ten nápad ujme, jsme neměli.“

Foto: isifa

Michal Horáček a Michaela Hořejší, jeho o 26 let mladší manželka, na premiéře muzikálu Aida

Proč jsi se podniku nakonec zbavil?

„Protože peníze jsou pouhý prostředek. Přinejmenším pro mě. Ano, jsou jistě lidé, kteří si stanovili vydělávání peněz jako cíl. Chápu to, je to jistě legitimní. Já bych si ale připadal stejně pitomě, jako kdybych si jako sochař kupoval tisíce majzlíků, měl ty nejlepší, co se dají sehnat, ale v životě bych nevytesal žádnou sochu. Já jsem vždycky toužil po té soše.“

Ještě sázíš?

„Tu a tam, zhruba jednou za čtvrt roku. Ale sázím jen na věci, kterým aspoň trochu rozumím, to znamená na tenis a na politické volby. Ale mou psychikou ani rozpočtem to nijak necloumá.“

Ve Fortuně?

„V žádném případě. Zvykl jsem si na to už v době, kdy jsem byl spolumajitelem, kterému to zapovídal přímo zákon, a přetrvalo to u mě dodnes jako něco nepatřičného. Přešlo mi to do krve tak, že se ani nepodívám na fortunské stránky, abych zjistil kursy, a poohlížím se jinde.“

Podnikáš ještě?

„Vůbec ne. A už nikdy nebudu. Protože – opakuju znovu – já už další peníze nechci. Teď potřebuju napsat všechny ty knihy a texty.“

Ani jsi neinvestoval? Jestli ano, tak to už přece je podnikání.

„Ale ano, investoval, s větší či menší mírou rozumnosti. Takže někde leží, výnos nepokryje ani míru inflace a já o ně přicházím. Ale to mě opravdu nermoutí. Mnohem víc mě rmoutí, když nemůžu najít rým.“

Uvolnilo ti tak náhlé zbohatnutí ruce?

„To zas ano. Nemusíme si nic předstírat, pomůže to v mnoha dennodenních věcech. Nejenže nemusím řídit do Roudnice a zpátky, ale přezout pneumatiky, pověsit záclony, spravit okap nebo odpad, na co si vzpomeneš, to člověka trápí a bere mu to energii a čas. Toho jsem ušetřen. Nepřemýšlím o tom, jestli si koupím tři knížky nebo sedmadvacet knih. Koupím si jich třeba padesát. Zřejmě mám i lepší lékařskou péči, než je běžný standard… zkrátka v provozních věcech to skutečně uvolnilo nejen ruce, ale celou existenci. Nicméně rým se hledá i tak stále stejně klopotně.“

Foto: isifa

S Petrem Hapkou tvoří silnou autorskou dvojici

Naposledy jsi hledal a našel pár stovek rýmů pro album Lucie Šoralové. Proč zrovna pro tuhle osůbku z muzikálů?

„To má zajímavý příběh. Když jsem v roce 2008 začal psát sbírku baladických básní, která později vyšla jako Český kalendář, dával jsem je postupně na internet s výzvou, že kdokoli se na to cítí, může je zhudebnit. A že když se mi bude jejich hudba líbit – žádná objektivní měřítka, jen a jen můj vlastní vkus –, použiju ji a píseň vyjde na chystané desce. Časem se mi sešlo přes tisíc kompozic. Kluk z Českého Těšína navenek dělá vedoucího party montérů kolektorů na střechy. Jeho tajnou touhou je však skládat. Poslal mi dvaadvacet věcí. A já mu vždycky nějak odpověděl, abych ho neodradil. Až třiadvacátou věc jsem vzal. Nazpívala ji Bára Basiková a on se ocitne vedle Hapky nebo Vládi Merty.“

Pořád mi uniká Šoralová.

„Ta se totiž taky zúčastnila. Poslala jednu skladbu, takový zajímavý východní šanson. Měla to svým způsobem těžší než ten montér z Těšína, protože ten byl tabula rasa, kdežto ona už má nějakou mediální historii, a ta vzbuzuje obezřetnost. Kdekoho taky napadne, že jí to určitě napsal Soukup. Ne, napsala to ona sama, zřetelným vlastním rukopisem, a psala dál, až se postupně vyčlenila z rámce Českého kalendáře a začali jsme společně pracovat na její sólové desce O lásce, cti a kuráži, která nedávno vyšla. Říkám to hlavně na margo předsudečnosti, kterou v sobě nosíme všichni. I já jsem s ní musel bojovat.“

Nenapadlo tě někdy, že s tím, co máš na kontě bankovním i uměleckém, bys už nemusel dělat nic a jen se tak válet?

„Válet?!? To je pro mě příliš blízko k nehybnosti, jejímž vrcholem je přece zastavení veškerého pohybu, tedy smrt. Ne, to mě skutečně nikdy nenapadlo. Dělám toho docela dost a odpočívat nemíním. Toho si užiju miliardy let po smrti.“

Foto: isifa

Všechno to začalo sázkami na koně

Na postarší kolena jsi vystudoval vysokou školu. I to bylo v zájmu zapuzení nehybnosti?

„Nehybnosti, ale taky nevědomosti. Vystudoval jsem antropologii, o které jsem do té doby měl představu, že zkoumá nadočnicové oblouky, aby určila, zda tahle lebka patřila Elišce Přemyslovně nebo jiné paní. Jenže je fyzická antropologie a pak je tu ještě ta sociální. A to je dynamický mladý obor, ve kterém se prolínají další společenské vědy, obor, který stále ohlašuje krizi, což mu jenom prospívá. Studoval jsem ale hrozně dlouho. Párkrát jsem denní studium přerušil, abych měl čas načíst si literaturu. Díky tomu jsem si ale přečetl i primární literaturu. Takového Pierra Bourdieua třeba, Francouze, který má jednu větu snad na sedmnáct stránek. Opravdu luxus!“

Zahnal jsi nehybnost. Nevědomost taky?

„Tu jen zdánlivě. Protože čím víc jsem toho četl, čím hlouběji jsem do studia pronikal, do jednotlivých názorů, do přístupů třeba jen k jednomu jedinému fenoménu, tím víc jsem si uvědomoval, jak málo toho vím. Pravý opak stavu, kdy člověk neví opravdu o ničem nic, zato si připadá, že všechno zmákl.“

Dotáhl jsi to dál než k bakaláři?

„Dotáhl jsem to k Ph.D. A jsem rád, že Nakladatelství Lidové noviny zrovna v těchto dnech vydává jako můj debut ve společenskovědní oblasti moji disertační práci, přepracovanou, upřesněnou a doplněnou o inspiraci z posudků oponentů. Jsem tomu rád o to víc, protože ač práce pojednává o hazardní hře, toho, kdo čeká nějaké sexy příběhy, neuspokojí. Čtivosti jí nepřidá ani to, že je psaná konceptuálním jazykem, který jsem si osvojoval hodně těžko. To je podobné, jako když se máš v padesáti učit bekhend.“

Chvíli nám trvalo, než jsme se spojili, a tys jako důvod uvedl, že holčička ti vymazala SMS. Jak může malé děcko vymazat SMS? To neumějí ani všichni dospělí.

„Právě. A to vymazala jenom tu tvoji. Ona má ty klapičky ráda. A všude se dostane. A všechno shodí. A tak malá už zase není, rok a tři čtvrtě.“

Foto: isifa

S Ondřejem Brzobohatým na charitativní akci v Dětském domově v Klánovicích

Jak se žije šedesátníkovi s holčičkou, která všechno shazuje a maže esemesky?

„Krásný je to. Přece jen k tomu člověk má o něco jiný vztah než zamlada. Takový bonus. O svých velkých dětech jsem si kolikrát říkal, že jsem se jim měl věnovat víc, když byly malé, a to teď v jejím případě můžu.“

Skutečně si to v souvislosti s Filipem a Ruth říkáš?

„To snad každý rodič, i kdyby se svým dětem věnoval sebevíc. Když jsou dospělé, mrzí ho, že je nenaučil ještě tohle a tamto, že s nimi nechodil častěji na procházky. To ale není výčitka, že bych něco zanedbal. Myslím, že obě děti se vydaly dobrým směrem. Filip od svých pětadvaceti let přednáší klasickou řečtinu a biblickou hebrejštinu na vysoké škole. Dal se brutálně nevýdělečnou akademickou cestou, zato bude jeden z mála lidí v zemi, kteří tyhle jazyky ovládají a může je několika dalším lidem zase předat, takže nezmizí. To je hrozně důležité, i když se to tak nemusí jevit. Rozhodnutí strávit život v podstatě v chudobě, ale v bohatství ducha.“

A Ruth?

„Routička je úplně jiná. Ani zbla akademických vloh. Ona je ta zpěvačka, ta herečka v rodině. Obojí studuje v New Yorku na Americké hudební a dramatické akademii. Samozřejmě že jí musím finančně asistovat, protože je to docela drahé, ale to jsme opět u peněz jako nástroje. I kdyby z toho nemělo být nic jiného, než že stráví dva, tři, čtyři roky ve Spojených státech, je to přece ohromné.“

Foto: isifa

Přátelé se sešli na premiéře muzikálu Aida

Kdyby šlo vrátit čas a tys to uměl a udělal to, co bys na svém životě změnil?

„To je hodně spekulativní otázka. Když scholastici zkoumali všemohoucnost Boha, zjistili, že ji lze definovat jen negativně. Zkusili tedy určit, co nemůže. A Tomáš Akvinský někdy v roce 1262 přišel s tím, že Bůh nemůže změnit to, co se stalo. Ani Bůh! Tak proč bych o tom spekuloval? Z toho, že se nic nedá vrátit, nakonec přece vyplývá, že všechno, co se stane, je důležité. Ale i kdybych něco měnit mohl, tak určitě ne ty věci, které mě svého času trápily a bolely. Že mě zavřeli do vězení, že jsem nesměl psát. Ukázalo se to jako vděčné. Přinutilo mě to třeba naučit se anglicky tak dobře, abych mohl psát do anglického prostředí. Pokud nejde o nic fatálního, leccos, co člověku v dané chvíli připadá jako hrozná prohra, může být v nevyzpytatelnosti světa i výhrou.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.