Článek
Pohled na patnáctiletou vyhublou dívenku, která má neustále pocit, že je tlustá, sice není hezký, ale nikoho nepřekvapí. Anorexie je pokládána za nemoc adolescentů. Jenže podle odborníků si neustálý tlak společnosti na to, aby byly ženy štíhlé, vybírá daň u padesátnic či šedesátnic a koneckonců Mentální anorexii mohou mít i batolata.
Dieta? Až po padesátce
Britce Margaret Bradley je dnes 65 let a váží 32 kilogramů. Nejsmutnější ale je, že tuto váhu pokládá za úspěch, protože ještě před pěti lety bojovala o holý život a vážila pouhých 27 kilogramů. Tehdy i ona pochopila, že anorexie není jen problémem zmatených puberťáků.
Přitom Margaret neměla nikdy jediný důvod trápit se svou postavou, do svých čtyřiapadesáti let nevěděla, co je to dieta. Matka dvou dětí byla vždy drobná, bez problémů si udržovala váhu kolem sedmačtyřiceti kilogramů a nosila konfekční velikost číslo 36. „Když mi bylo 54, začala jsem se bát toho, že čím jsem starší, tím hůř se mi bude štíhlá postava udržovat. Tak jsem se před Vánoci rozhodla mírně zhubnout, abych se o svátcích nemusela nijak omezovat v jídle,“ vypráví Margaret.
Omezila jídlo a kila šla dolů, přesto se Margaret zdálo, že by to mohlo jít rychleji. Proto snížila přísun svých kalorií na tisíc denně, což je téměř poloviční doporučená dávka pro ženu. Během roku snížila svoji váhu natolik, že nosila již oblečení velikosti 34.
Nepomohly ani prosby jejího manžela, aby s dietou skončila, že je příliš hubená. „K snídani jsem jedla ovesnou kaši, po zbytek dne jsem si vystačila jen se salátem. Po čase jsem vynechávala obědy, protože pak jsem mohla večer před manželem sníst něco malého a předstírat, že je vše v pořádku,“ vzpomíná Margaret. Ta byla v děsivém sevření anorexie a stala se jednou z mnoha zralých žen, které propadly nemoci, které lékaři říkají pozdní nástup poruchy příjmu potravy.
Je jich stále víc a umírají
Jejich počet se za posledních jedenáct let zvýšil o 42 procent. Nejděsivější ale je, že ženy nad padesát let tvoří 78 procent obětí, které anorexie zabije. Je pro ně mnohem víc devastační než pro mladé dívky, jejichž organismus toho vydrží víc. To je důvod, proč stačilo pár měsíců a Margaret byla jen krůček od smrti. S váhou 27 kilogramů, naprostým vyčerpáním a silnými bolestmi zad skončila v nemocnici a dva týdny jí byla podávána nitrožilní výživa a posilující nápoje.
Dnes je z nejhoršího venku, přesto je její BMI 15, přičemž u zdravého člověka by měl mít hodnotu 18,5 až 24,9. Navíc si Margaret odmítáním jídla způsobila doživotní zdravotní problémy. Lékaři jí diagnostikovali osteoporózu, která jí natolik zkřivila páteř, že se zmenšila o deset centimetrů a nyní měří jen 142 centimetrů. „Je to zničující. Mám permanentní bolesti, nemůžu chodit do schodů. Je absurdní, že jsem hubla proto, abych vypadala mladší, místo toho se cítím a vypadám starší, než jsem. Přála bych si, abych bývala nikdy dietu nedržela,“ dodává Margaret.
Z obezity rovnou do vyhublosti
I devětačtyřicetiletá Britka Ruth Hughes moc dobře ví, jak se snaha zhubnout může změnit v nebezpečnou posedlost. Na rozdíl od Margaret měla Ruth vždy trochu nadváhu a poté, co se vdala za dvaatřicetiletého Martina, začala ještě víc přibírat. „Když jsem potkala Martina, vážila jsem 76 kilogramů, což bylo samozřejmě na mých 155 centimetrů hodně. Jenže jsem i nadále tloustla, a až když se moje váha blížila ke 105 kilům a já nosila oblečení velikosti padesát, řekla jsem si dost a začala jsem držet dietu,“ vypráví Ruth. Ta přestala jíst jídla z rychlého občerstvení a snížila své porce. Po roce dosáhla svého cíle a vážila úžasných 58 kilogramů. „Jenže můj problém bylo břicho. I když jsem zhubla, pořád jsem ho nenáviděla. Vedle štíhlých paží a nohou vypadalo neuvěřitelně nafouklé, proto jsem se rozhodla v dietě pokračovat,“ vysvětluje Ruth, která ze svého jídelníčku vyřadila veškeré maso a mléčné výrobky.
Loni v září tak vážila 44 kilogramů a nosila velikost oblečení 36. Ale její břicho se jí pořád nepozdávalo. „Uvažovala jsem i o plastické operaci, ale neměla jsem na ni. Tak jsem se rozhodla zkusit ještě hubnout. Martin mě prosil, ať začnu jíst, ale já ho neposlouchala a dál snižovala přísun kalorií. Nakonec jsem přežívala jen na rýžových koláčcích, mrkvi a černé kávě,“ přiznává Ruth.
Po pár týdnech jí začaly padat vlasy, přestala menstruovat a v lednu už nedokázala vstát z postele. „Lékař mi řekl, že mám anorexii a že jestli nezačnu jíst, do Velikonoc zemřu,“ vzpomíná Ruth. Ta dnes váží 53 kilogramů, ale vyhráno nemá. „Jsou dny, kdy se na sebe dívám a jediné, co vidím, je moje tlusté břicho. První, co mě v tu chvíli napadne, je, že musím přestat jíst. Vlastně nevím, zda budu někdy vůbec ještě schopná normálně s chutí a radostí jíst,“ zakončuje Ruth.
Co si o tom myslíte vy? Jak podle vás může dospělá a zralá žena propadnout anorexii?
