Hlavní obsah

Krev a lásky slavných žen: „Neber mi sen...” – Johanka z Arku

Foto: Profimedia.cz

Mladičká Jana tak dlouho slýchala hlasy andělů a světců, až je poslechla a postavila se do čela francouzského vojska. Srdnatě bránila vlast před Angličany a vybojovala pro svého krále korunu Francie. Jenže byla zrazena a upálena. Dnes je sice svatá, ale co je jí to platné.

Článek

Je dosti pravděpodobné, že Johanka z Arku byla dcerou královny Francie Isabely Bavorské, choti Karla VI.

Je to jako pohádka, je to jako sen, je to jako jít přes most a dívat se do minulosti. Johanka z Arku byla největší a nejstatečnější žena v historii.

„Neber mi sen, víš můj sen o probdělých nocích,” zpívá Lucie Bílá ve slavném muzikálu v kouzelném textu Gabriely Osvaldové.

Francie byla tehdy ve válce. Ve válce stoleté a nedařilo se jí.

Okupovala ji anglická vojska. Drancovala zem. Anglický král Jindřich V. donutil svého francouzského kolegu Karla VI. Šíleného, aby v Troyes podepsal pokořující smlouvu. Rod Lancasterů díky tomu získal právo na francouzskou korunu. Cizí mocnost vládne sladké Francii.

Andělské hlasy

Johanka z Arku si v roce 1429 sní svůj podivně krásný sen. Za hlubokých nocí k ní hovoří světci a andělé a opakují jí poselství Boží: „Ty jsi vyvolená! Ty se postavíš v čelo Francouzů a dovedeš je ke svobodě! Ty jsi ta jediná, která to dokáže...! Oblékni si šat muže, lesklou zbroj, vezmi meč a jdi!”

A tak se ta křehká dívka s nezdolným přesvědčením vydává za Karlem VII. a týdny mu vysvětluje to, co se dozvěděla za oněch nocí, kdy k ní přicházely hlasy svobody. „Neber mi sen a vrať mi zpátky ten pocit, že nejsem osamělá, v tobě se ztrácím celá.”

Ona musí jet do Orléansu. Ona musí vést vojsko proti okupantům a vyhnat je ze své země. Pro vlast a pro krále. Snad mezi nimi v těch dlouhých dnech a jistě i nocí hovorů vzniká cosi mnohem důležitějšího nežli spojenectví. Možná že je to láska...

Karel VII. ji vyslyšel a dal jí malou armádu. Na korouhvi svaté dívky zavlála lilie a potom ještě slova Jesus Maria. Johanka nemůže prohrát svou velkou bitvu. Protože její vůle je spravedlivá a spravedlnost vždycky nakonec musí zvítězit. A opravdu. Anglická armáda je poražena. Johanka táhne k Remeši, cestou osvobozuje další města. Nejpodstatnější je její vítězství u Patay. Pak doráží do Remeše a tam je Karel VII., jenom díky ní, korunován za krále Francie.

Neohrožená bojovnice

Jenže Angličané jsou stále ve Francii. Johanka hodlá dál bojovat a dokázat to. Doopravdy je vyhnat. Dokázat, že jediný Angličan nezůstane na francouzské půdě naživu. Buď odejdou, nebo zemřou.

Její vojáci ji milují a obdivují. Její krásu, její inteligenci, ale především to mocné kouzlo, které je v ní. Tu záři, která z ní vychází a vede je k vítězství.

Král Francie mění svůj postoj k ní. Začíná se jí bát. Vždyť národ jde za ní a nikoliv za ním. Jako by ona byla neomezenou vládkyní a královnou země. Odebírá jí muže, zmenšuje její oddíly a posílá ji do čím dál tím nebezpečnějších bojů.

Johanka se ničeho nelekne a bojuje dál. Její charisma je obrovské a králova pozice zdá se být čím dál tím více ohrožená.

„Když pravda je horší než lež, pak už jen snům věřit chceš, když vstoupíš na poslední most přes minulost.”

V bitvě u Compiègne byla ta dívenka zrazena a ocitla se v zajetí Burgunďanů. Jenže celá Francie ji dál obdivovala. Dál pro ni byla symbolem boje proti Angličanům. Ti jí už měli dost. Nabídli jejím věznitelům deset tisíc liber. Burgunďané ji za tuhle částku prodali.

Foto: Profimedia.cz

Smrt na hranici. Takhle Johanku zobrazil německý malíř Hermann Anton Stilke v roce 1843, dílo je v petrohradské Ermitáži

Zrazena a upálena

Angličané Johanku odvezli do Rouenu a tam stanula před církevním soudem, který měl předem jasné zadání. To zadání dostal a přijal francouzský biskup Pierre Cauchon, který tak zrazoval svůj národ. Soudit a odsoudit ji jako kacířku a čarodějnici, to měl provést. Dostat ji na káru, která ji odveze až k hranici. Co také jiného mohly zrůdné síly tehdejší katolické církve provést s opravdovým a pravdivým člověkem, aby je nepřipravil o jejich moc?

Na náměstí Vieux Marché byla v městě Rouen postavena hranice, na ni vyzvednuta a pevně připoutána dívenka. 30. května 1431 tam stála se vztyčenou hlavou a s očima upřenýma k nebi, když její tělo začaly olizovat plameny nenávisti.

„Proč nesmím, proč nesmím se ptát? Ještě stoupám, nebo už je to pád?”

Karel VII. nakonec ovládal prakticky celou Francii a tehdy si vzpomněl na Johanku. Nebo lépe – uvědomil si, že lidé jí věřili, že pro národ je svatá. Že je ta, která je vyvedla z poroby. Že je symbolem svobodné Francie. A tak král důrazně požádal církev svatou o obnovu jejího procesu. „Protože ona byla brutálně zavražděna! To nebyl spravedlivý proces! Nyní musí být konečně nastolena pravda! Už se nesmí lhát!” Tak moudře náhle hovořil Karel VII.

Katolická církev uznala pochybení. Nakonec, roku 1909, prohlásila Johanku z Arku za blahoslavenou. A roku 1920 za svatou. Ale co jí to pomůže? Té drobounké dívence, která milovala svou vlast a svůj národ nade vše, bojovala za ně, osvobodila je od okupantů a její odměnou byla smrt v plamenech. Tak odplácí svět těm, kteří milují pravdu!

„Proč čeká mě podivný most přes minulost?”

Pokud vás baví vracet se do minulosti s Janem Žáčkem, přečtete si i o dalších osudech historických žen.

ynezorPumanzeSaNyknalC