„Bez asistenta je inkluze akrobacie. My ty prázdniny opravdu potřebujeme.“ Co ještě říká učitelka prvního stupně?

Po gymnáziu vystudovala španělštinu a latinu, několik let žila ve Španělsku a pracovala jako průvodkyně turistů. „Vždycky jsem cítila, že mě škola nějak volá zpátky,“ říká v podcastu U tabule s úsměvem Pavlína Sedláčková. „Když přišel covid a práce v turismu se zastavila, rozhodla jsem se, že je čas na změnu – vrátit se k původnímu snu a učit malé děti.“

Proto nejdřív nastoupila jako asistentka pedagoga. „Byl to skvělý začátek. Vidíte zkušeného učitele přímo v akci, můžete pozorovat jeho přístup k dětem, komunikaci, organizaci výuky. Je to něco, co se z žádné učebnice nenaučíte.“

Dnes působí jako třídní učitelka 1. stupně a zároveň dokončuje kombinované studium učitelství. „Výuka je bloková – jeden týden v semestru a pak pravidelně pátky nebo soboty. Kdo má rodinu, ví, že to není žádná legrace. Od kolegyň slyším, že si musí brát dovolenou, aby mohly vůbec odjet na výuku.“

A co diplomová práce? Tu Pavlína Sedláčková vnímá spíš jako formální záležitost: „V době umělé inteligence, kdy texty generujeme a přetváříme během pár minut, mi psaní dlouhé teoretické práce nepřijde jako nejefektivnější způsob, jak ověřit, že učitel něco umí.“

Paradoxem podle ní také je, že i když studující učitelé chodí do školy každý den, musejí ještě plnit povinné praxe. „Musela jsem hospitovat u jiných kolegyň, i když sama učím čtyři až pět hodin denně. Časově je to skoro nemožné.“

Pavlína Sedláčková mluví i o inkluzi, která přináší velké nároky na organizaci. „Ve třídě mám kolem šestadvaceti dětí. Když jsou tam dvě se speciálními potřebami, dá se to zvládnout. Ale znám kolegyně, které jich mají pět nebo šest – a to už je opravdu hraniční. Bez asistenta je to akrobacie.“

Práci s dětmi brzdí papírování, které učitelům zabírá množství času: „Jsem antitabulkový typ. A to množství formulářů a záznamů, které musíme vyplňovat, dětem rozhodně nepomáhá.“

Na otázku, co by vzkázala těm, kdo tvrdí, že učitelé mají příliš volna, odpovídá s úsměvem: „My ty prázdniny opravdu potřebujeme. Abychom měli z čeho dávat, musíme mít kdy dočerpat.“

Pavlína Sedláčková upozorňuje, že dnešní školství často přeskakuje z extrému do extrému. „Vidím tendenci opouštět konkrétní znalosti — a to mi vadí. Děti se rády učí poznávat rostliny, zvířata, svět kolem sebe. Nemusíme jim to brát.“

Zároveň by ale část náročné mluvnice přesunula na druhý stupeň. „Čtvrtá a pátá třída jsou už přeplněné. Nechme dětem víc prostoru na pochopení, ne na biflování.“

A co matematika? „Didaktické přístupy jako Hejného metoda jsou skvělé, rozvíjejí přemýšlení. Ale neměli bychom ztratit jistotu v základních výpočtech. Rychlé počítání je taky dovednost — a mozek ji potřebuje trénovat.“

Na druhém stupni učila i španělštinu a vidí, že poslední rok na základní škole přestává dávat smysl. „V deváté třídě první půlrok děti ještě motivují známky, ale jakmile se blíží přijímačky, už se řeší jen Cermat. Po testech přichází prázdno.“