Hlavní obsah

Kristýna (27): Držela miliony diet, nenáviděla své tělo. Dnes je advokátka normálních holek!

Foto: archiv Kristýny Dolejšové

Kristýna Dolejšová

Je krásná. Má ženskou postavu, husté vlasy, roztomilý kulatý obličej a přátelské oči. Kdybych tohle řekla Kristýně Dolejšové (27) před několika lety, nevěřila by mi ani slovo. Neměla se ráda. Dnes už to o sobě všechno ví, a aby své zkušenosti předala dál, založila projekt „Za normální holky“. Ten se snaží pomáhat ostatním ženám, aby se také milovaly.

Článek

Když v roce 2016 Kristýna Dolejšová (27) sdílela na Instagramu svůj první příspěvek, chtěla vykřičet do světa, že ideál krásy rozhodně nevykoukáme v časopisech a na sociálních sítích. A že krásu musíme hledat sami u sebe skrze to, že se smíříme s tím, jací jsme, a začneme se mít rádi. Založila projekt „Za normální holky“, který – v Česku jako první – šíří ve velkém myšlenku „body positivity“.

Kdy jste začala řešit svůj vzhled?

Jako dítě jsem s tím problém neměla. Ale jen do doby, než přišel jeden blbec, který si neodpustil nevybíravou poznámku a zkazil to. Co jsem ale řešila, byla psychika. Měla jsem problém se sebepřijetím. Myslím, že mě ovlivnil fakt, že jsem vyrůstala bez otce, který odešel, když mi byly dva roky. Neobviňuji ho, ale mám pocit, že mi chyběl mužský element.

A v čem?

Vlastně jsem vyrůstala s pocitem, že člověk, který je biologicky naprogramován, aby mě měl rád, mě odmítá a nechce. Jenže on celkově nechtěl rodinu. Nerada bych, aby to znělo, že je zlý člověk, to vůbec ne. Ale odešel a tak to prostě bylo. A mě to psychicky ovlivnilo. No a pak přišla puberta a začalo se to navalovat i po fyzické stránce a já jsem začala přibírat. Objevilo se pár lidí, co si do mě rýplo, ať už kvůli váze, zubům, nebo velkým ramenům. Rázem bylo vymalováno.

Kolik diet jste od té doby držela?

Asi tak milion! A po každé jsem trochu přibrala. Musela jsem si totiž vždycky něco odepřít – jenže víte, jak to je. Člověk pak po tom touží ještě více a já to nakonec nikdy nevydržela. Zkoušela jsem nejíst, počítat do tří set kalorií denně, a dokonce i zvracet! Ale naštěstí mi to nešlo. Dost jsem s tím blbla. Kromě toho, že jsem přehnaně hlídala, co jím, jsem se pak také dost přejídala. Do noci jsem cvičila a pak jsem si tajně z kapesného kupovala sladkosti a ládovala se. Byla jsem v sobě dost zmatená.

Kdy se to zlomilo?

Postupně se to navalovalo. Už jsem třeba přestala blbnout s dietami, ale pořád jsem podvědomě věděla, že chci zhubnout. A pak se mi to povedlo, asi dvakrát za život, že jsem měla dole deset kilo. Jenže vždycky to bylo v důsledku nějakého stresu. Zlomilo se to v Austrálii, kde jsem žila pět let a odkud jsem se vloni na podzim vrátila. Měla jsem tam hodně špatný vztah, který mě ještě více utvrdil v myšlenkách, že jsem špatná a k ničemu. Ten člověk na mě byl zlý a já si to nechala líbit, protože jsem měla pocit, že nic lepšího si nezasloužím. Nechtěla jsem se už dále každé ráno probouzet s tím, že nejsem dost dobrá.

Foto: archiv Kristýny Dolejšové

Toto byla první fotografie, kterou v roce 2016 Kristýna sdílela na profilu Za normální holky

Tak jste si jednoho dne řekla dost. Jak k tomu člověk dospěje? Musí si nejdřív projít tímhle malým osobním peklem?

Podle mě to peklo rozhodně není nezbytně nutné. Důležité je, aby člověk používal hlavu a hlavně se ptal. Třeba když vidí v magazínu super štíhlou celebritu – je to skutečné, nebo upravené ve Photoshopu? A musíme vůbec vypadat tak dokonale, jak nám to prezentují?

Ale dokáže si tohle říct třeba puberťačka? To je myšlení spíše dospělého člověka.

Rozhodně to není nic jednoduchého. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak to mladé holky mají pořád těžší a těžší. Valí se to na ně ze všech směrů a blbne jim to hlavy. Sociální sítě jsou v tomhle směru strašné.

To je pravda. My byly masírované maximálně tak Bravíčkem, ony tomu neuniknou téměř nikde.

Přesně. I proto jsem vymyslela projekt „Za normální holky“, abych to trochu vybalancovala. Až jednou nebudou vědět kudy kam, třeba jim pomůžu si to v hlavě urovnat. A možná jim dokážu i zlepšit sebevědomí.

Jak se to tedy vůbec stalo, že se z vás stala advokátka normálních holek?

Přišlo to úplně přirozeně. Napsala jsem první článek, ve kterém jsem spontánně řekla, co si myslím, a ono to mělo úspěch! Zveřejnila jsem pak i další články a vyrostlo to do rozměrů, jaké to má dneska (na Instagramu má 57 000 sledovatelů, pozn. red.). Myslím, že jsem v Česku mezi prvními, kdo o „body positivity“ začali mluvit nahlas. Ne že by přede mnou nikdo nebyl, ale nikdy ne v takovém rozměru, jako to dělám já.

Foto: archiv Kristýny Dolejšové

Dříve Kristýna řešila, že má silná stehna, dneska ale ví, že to jsou silné nohy, které mohou prošlapat celý svět a po celou dobu ji ponesou

Jak vlastně máme chápat spojení „body positivity“?

Především jde o akceptaci všech těl – bez ohledu na to, jestli je někdo extrémně hubený, nebo naopak oplácaný, nebo jestli třeba nemá nohu. Mám tam třeba teď jednu slečnu bez vlasů. Jenže lidé si to často špatně vykládají a osočují mě pak z toho, že projekt podporuje obezitu a nezdravý životní styl. A to mi děsně vadí.

Můžete dát nějaký příklad?

Tak třeba já řeknu o silnější holce, že se mi líbí. Lidé mě posléze začnou bombardovat, že tím, že to pozitivně komentuji, podporuji obezitu. A že je to vlastně v pohodě. Ale tak to vůbec není! To, že se holka hezky oblékla, nalíčila, učesala, to přece není podpora obezity. Ona jen žije život tak, jaký zrovna má. My přece nemůžeme vědět, jestli netrpí nějakými zdravotními potížemi, jestli třeba zrovna nehubne a nebyla předtím ještě silnější. To je její soukromá věc. Já neříkám: „Buďte jako ona a budete šťastní.“

Jenže ono se na to dá dívat z více směrů.

Já bych hlavně chtěla, aby bylo jasné, že ani jeden extrém není v pořádku, ať už je to mentální anorexie, či naopak obezita. Ale že nejdůležitější je přijmout sám sebe. Jenže to je dnes dost těžké. Několikrát jsem narazila na video, kde někdo natočil obézního člověka třeba v obchodě a sdílel to na sociálních sítích s dost nevybíravým komentářem, že je to tlusté prase. Takové oslovení si nezaslouží žádný člověk! Nebo naopak – teď zase někdo vyfotil štíhlou holku a napsal k tomu: „Nebuďte vyzábliny, buďte normální holky“. Jenže tihle lidé to vůbec nepochopili! To, že řeknu o silnější holce, že je hezká, neznamená, že hubená je ošklivá a opačně. Tak snad to jednou pochopí. Někteří ten projekt zase nenávidí…

Tak je to se vším, každá věc má své odpůrce.

Já vím. Naštěstí mi chodí i pozitivní zpětné vazby, navíc spolupracuji s neziskovou organizací, která pomáhá lidem s poruchami příjmu potravy, takže vím, že to má smysl. A to, že mi nějaký chlap napíše, že podporuji tlusté Máni od plotny? Jen proto to rozhodně nevzdám. Pro mě je to hlupák a tím to končí.

Foto: archiv Kristýny Dolejšové

S projektem „Za normální holky“ chce Kristýna objíždět školy a dělat zde besedy a hovořit s mladými lidmi o rizicích kyberšikany a o tom, že krása je v realitě, nikoliv v časopisech

Co se vlastně za celým projektem všechno skrývá?

Hlavním tahounem je Instagram. Dále jsou to články, které píšeme s ambasadory. Chci, aby každý příběh byl jiný, z jiné oblasti, s jinou problematikou a tím to zasáhlo co nejvíce lidí. Spolupracuji s různými neziskovkami. A v poslední době mě začínají zvát na různé přednášky. Jestli to vyjde, tak s pár známými ženami budeme jezdit po školách a mluvit přímo s dětmi.

To mi přijde jako super osvěta.

Já právě zastávám názor, že nejlepší je mluvit s lidmi z očí do očí a říct jim, že kyberšikana není v pořádku. Že posmívat se někomu za to, jak vypadá, se nemá. Vezměte si – každý z nás má ve svém okolí alespoň jednoho člověka, který může sníst, co chce, a nepřibere. A přijde mi paradoxní, kolik lidí pořád nechápe, že to může být i naopak.

Povídejte mi o tom. Já si jen k řízku přičichnu a mám rázem o dvě kila více.

Přesně. Tihle lidé mohou mít správnou životosprávu, ale prostě celý život budou mít pár kilo navíc. Primární není to, aby tělo bylo štíhlé, ale zdravé. Což jde ale ruku v ruce i s psychikou. A to bych jim právě také chtěla říct. Že štíhlé tělo nerovná se automaticky fit tělo. Jen měli štěstí, že jsou dobře geneticky naprogramováni, nebo to mají zasloužené a vydřené sportem. Přitom ti s pár kily navíc mohou mít mnohem lepší fyzičku než tihle štíhlí. Každý jsme jiný a neměli bychom se porovnávat. Já vím, že to ale pro ty mladý holky není lehké.

Padne na vás také někdy splín, že to všechno stojí za starou belu?

No jasně. To je přece normální, že jsme náladové. Ale beru to s nadsázkou a dělám si z toho legraci. Už si ale o sobě nikdy nemyslím, že jsem méněcenná nebo extrémně ošklivá. To se mi za ty tři roky podařilo naštěstí odbourat. Ale to víte, že mě občas napadá, že můj život je katastrofa a že jsem nejhorší na světě. Podle mě by člověk měl své emoce přijímat tak, jak mu přicházejí, a nebránit se jim.

Cítíte se teď šťastná?

Spousta lidí se mě na to ptá, protože si myslí, že být šťastná rovná se cítit se dobře. Ale podle mě více než na štěstí bychom se měli zaměřit na naplnění. A do toho patří i emoce – ať jsou pozitivní, či negativní. V obou případech nás totiž naplňují zevnitř. Když máte špatný den, tak to tak prostě přijměte a neberte to jako průšvih, že se vám zrovna jeden den nepovedl. Další už bude zase třeba lepší.

Je něco, v čem sama se sebou pořád ještě trochu bojujete?

To je jasné, vždycky je na čem pracovat. V mém případě je to ta psychická stránka. Vím, že mé životní zkušenosti ovlivnily můj vztah k mužům. A že jestli chci mít jednou rodinu a zdravý vztah, mám ještě na čem pracovat. Musím se naučit vážit si sama sebe do té míry, abych se sebou nenechala zametat. Nechci mít pocit, že si lásku od druhého musím zasloužit.

Nehraje tam do určité míry roli i chybějící táta?

Mně nechyběl, protože jsem ho nikdy neměla. Nevěděla jsem tedy, co by mi mělo chybět. Ale mám takový pocit, že mě to ovlivnilo v tom směru, že jsem hrozně dlouho nevěděla, jak s muži jednat. Trvalo mi, než jsem si ve vztahu k mužům uvědomila, co opravdu chci a jak by se ke mně měli chovat. Myslím si, že kdybych tam měla toho chlapa, třeba by mi řekl: „Hele, ten už to přehání, nenech se sebou tolik orat.“ V tom se pořád plácám, no.

Plánujete do projektu zapojit i muže?

Určitě! Mám to v plánu, chci, aby si ženský vyslechly i názor chlapa. A ne jen tak ledajakého, ale inteligentního. Holky se mě totiž často ptají, proč potkávají samé kretény. A na to jim bohužel nejde odpovědět nic jiného, než že je samy přitahují. Je všeobecně známo, že přitahujeme to, co sami vysíláme. Takže doufám, že když si vyslechnou názor normálního chlapa, který to má v hlavě srovnané, dojde jim, že ho můžou mít i doma.

Je vám myšlenka body positivity sympatická?

ynezorPumanzeSaNyknalC