Proč ten odpor ke škole?

Pokud jste s počátkem školního roku utrpěli od svého pubertálního potomka další ránu, protože vám oznámil, že už ho škola nebaví, vězte, že to není neobvyklý jev.

Odborníci potvrzují, že v současné době je odpor ke škole u dospívajících častý. Po prázdninách je tento pocit ještě umocněn - „puberťáci" mají za sebou nové zkušenosti, zážitky, získali nové kamarády a navázali nové vztahy, případné brigády jim dodaly sebevědomí, že „se umí uživit". Návrat do školy, pokud tam nemají například pevné kamarádské vazby a zároveň postrádají trochu přirozené ctižádosti a vůle, pro ně bývá dosti nepříjemným zlomem.

Velká řada dnešních dospívajících si uvědomuje možnosti vzdělání, usiluje například o zahraniční studium, kombinaci různých oborů. Na druhé straně roste i počet těch, kteří využívají výdobytků liberální výchovy a rozšířených možností tím směrem, že formální vzdělání začnou považovat za zbytečné.

„Typické pubertální období vzdoru spočívá právě v tom, že si jedinec hledá své vlastní hodnoty a odmítá ty rodičovské. Většina z nás vyrostla v prostředí, kde bylo vzdělání považováno za nezaměnitelnou prioritu. Teď je situace trochu jiná - je spousta alternativních možností, jsou různé typy škol, které si lze dodělat kdykoli, řadu informací si lze najít na internetu. Takže dospívající se snáze kloní k variantě odmítání formálního vzdělání, na kterém naopak jejich rodičům enormně záleží," říká k tomu psycholog Martin Duchoň. Jak dodává, často tento trend postihuje děti, které nemají ve škole pevné sociální vazby, většinu kamarádů si našly mimo školu, samotná výuka je nebaví.

Většinou si sami všimnete, že vaše dítě mluví o škole s nechutí a despektem. Pak už je jenom krok k záškoláctví. Zejména s blížící se maturitou tak podle psychologa Duchoně začnou mít dospívající mezery v učivu, ztrácejí krok s ostatními, což vede k vyhýbání se zkoušení a písemkám, návrat do školy je spojen se zvětšující se nechutí. „Děti pak mají tendenci snižovat význam školy, poukazují na to, že je zbytečná, že ji nepotřebují, případně že na ni nešly dobrovolně. Že to bylo vaše rozhodnutí, se kterým se nikdy neztotožnily. Zkrátka si racionalizují to, co je nebaví, a skutečnost, že jim takzvaně ujíždí vlak. Často začnou usilovat o přechod na jinou školu, nejlépe soukromou, o které slyšely od kamarádů a od které si slibují, že bude méně náročná," líčí Martin Duchoň obvyklý vývoj.

U liberálně vychovávaných dětí na prahu dospělosti je těžké je o hodnotě vzdělání přesvědčit a přimět je, aby školu začaly brát vážněji. „V první fázi stojí za to zkusit potomka přesvědčit, že je zbytečné zahodit předchozí roky, že není takový problém zbytek výuky zvládnout, a nabídnout mu, že po jejím ukončení si může vzít čas k rozmýšlení, co dál. Je lepší netlačit na něj z pozice autority, spíše nabízet rovné, partnerské dohody. Autoritativní přístup vesměs vede k ještě většímu vzdoru a odmítání, takže se vám celá situace může velmi snadno úplně vymknout," varuje doktor Duchoň.

Pokud váš syn nebo dcera zarytě školu odmítá, je to určitě situace k uzoufání. Budiž vám - byť chabou - útěchou, že to není nic ojedinělého a že velmi často se dříve či později vše napraví: Tento typ dětí si často posléze školu dodělá, nebo si najde plnohodnotnou životní náplň, zkrátka se o sebe dokáže postarat. „Období krátce před plnoletostí může být dost komplikované, navíc rodiče propadají panice, protože si uvědomují, že brzy ještě více ztratí na dítě vliv. Je to pochopitelné, ale pokud nejde o fatální problémy například v kombinaci s drogami a kriminalitou, není nutné propadat beznaději. V budoucnu se všechno může změnit a současná doba tomu přeje. Nejhorší je klást ultimáta nebo úplně zpřetrhat vzájemné vztahy. To dítě vede ke zkratkovitým závěrům, úniku ke stylu života, z něhož je návrat obtížnější," upozorňuje psycholog. Z tohoto důvodu nevylučuje umožnit potomkovi přechod na jinou školu. „Mělo by to být ale provázeno vzájemnými a důsledně dodržovanými dohodami. Jinak riskujete, že se problémy budou opakovat," doporučuje Martin Duchoň.