Článek
...jak jste se proboha zrovna vy dostal do styku se světem, kam patří Iveta Bartošová? A to nejen jako zprostředkovatel jejích vystoupení v rámci agentury, kterou vedete, ale přímo jako její manažer?
„Už dvacet let mám agenturu RichART. Zprvu fungovala na srdečním principu, měli jsme v nabídce jen ty umělce, kteří mi byli svou tvorbou blízcí. V jednu dobu například Báru Basikovou, téměř od samého počátku Oceán a podobné. Jenže tak to nelze dlouho udržet, jak nám ukázala druhá polovina 90. let, kdy šla zdejší pop music téměř do háje. Naše nabídka se tedy normálně komerčně rozšířila, ztratila vyhraněnost, ale dala organizátorům kulturních akcí šanci u nás sehnat kohokoli či mít kompletní servis.“
Ano, jihočeský RichART byl s jihočeským Oceánem ve své době nerozlučně spojován…
„S Oceánem jsem byl ve styku od roku 1987. Setkali jsme se nejprve jako muzikanti. Já tehdy hrál v kapele, která se jmenovala Orion. Chvíli jsme si dokonce i ,konkurovali', pak jsme s nimi začali spolupracovat po technické stránce. Po pár letech jsem se stal jejich manažerem, ale to už náš vztah přerostl v úzké přátelství zejména s Petrem Kučerou a Petrem Mukem. Petr Muk byl můj blízký, možná nejbližší přítel."
To ale pořád nevysvětluje všechno. RichArt má v nabídce i Helenu Vondráčkovou, kterou jste možná v životě neviděl, ale víte, komu zavolat: jejímu manažerovi. Mezi agentáží a manažerstvím je rozdíl. Proč jste se stal přímo manažerem Bartošové?
„S většinou umělců, které nabízíme, jsme přátelé, kamarádi. Vážím si toho velmi nejen u Heleny Vondráčkové. Skvělí kamarádi jsme už osmnáct let třeba s Maxim Turbulenc či Jakubem Smolíkem, se kterým vyrážíme i na společné motocyklové výlety… Vždy jsme vsázeli na slušnost a dobré vztahy jak s umělci, tak pořadateli. K Ivetě mě přivedla nitka, která vedla právě od Petra Muka. Na své sólové dráze, v muzikálech i jinde, se s ní začal potkávat, natočili spolu několik duetů. Tak jsem se do její blízkosti dostal i já, sblížil jsem se s Jirkou Pomejem, dokonce jsem byl na té jejich gigantické svatbě. První kontakt obchodnějšího rázu přišel v roce 2008 od Jirky. Požádal nás, zda by jí Petr Muk nepomohl jako host jejího turné, což se také uskutečnilo. Podruhé se na mě obrátila už sama Iveta, loni, krátce po Petrově smrti. A já ji odmítl, protože Petrova smrt mi vzala na dlouhý čas chuť do práce. Zkusila to tedy znovu letos v únoru. To už mě zastihla v jiném rozpoložení a já změkl a svolil.“
Obě hvězdy Richarda Dušáka na jednom pódiuFoto: archiv
Proč?
„Uvěříte mi, když vám povím, že jsem jí chtěl pomoct?“
Uvěřím, když k tomu přiznáte, že jste chtěl zároveň pomoct i své agentuře, sobě. Bez ohledu na všechno je to pořád komerčně atraktivní jméno, které by vaši agenturu mohlo ozdobit. Přiznáváte?
„Proč bych to popíral? Samozřejmě, že jsem měl na zřeteli i komerční zájem agentury. Ale nic není zadarmo. V Ivetině případě to znamenalo radikálně změnit pohled veřejnosti – a hlavně pořadatelů, u nichž získala pověst naprosto nespolehlivé osoby, u které není jisté, zda dojede na sjednané vystoupení, nebo ne – na ni. Znamenalo to začít skoro od začátku, protože v té době měla minimum vystoupení, vlastně téměř žádná.“
Nenapadlo vás, že je to beznadějné úsilí?
„První fáze naopak vzbuzovala naději. Iveta dávala najevo značnou vůli začít na sobě a na změně své pověsti dělat. Pochopila i to, že její největší brzdou je alkohol, kterým řeší své psychické problémy, a byla svolná k léčbě. Já zase pochopil, jaký potenciál bez ohledu na všechno pořád má. Veřejnost ji sleduje, tu telenovelu jejích eskapád, titulní stránka časopisu s ní mu zaručí zvýšený prodej. Když jsem se snažil dát dohromady návrh playlistu jejích koncertů, probíral jsem se jejím repertoárem, a ať si o něm myslíme cokoli, samotného mě udivilo, kolik jasných hitů, vlastně už trvalek, se tam za ty dlouhé roky nahromadilo. Zažil jsem tisícihlavé publikum, které při jejím zpěvu skákalo a zpívalo s ní.“
Odhad jste měl asi správný, ale…
„Po pár týdnech, kdy vše fungovalo – ale byly to jen přípravné fáze opravdového comebacku, různé promoakce, rozhovory a podobně –, Iveta odjela do zahraničí, čímž jednak přerušila psychiatrickou léčbu, ale zrušila i koncerty, které měla nasmlouvané. Musím hájit dobré jméno agentury, a proto to říkám, i když ona tvrdí, že jsme jí je zrušili my. Prostě se ukázalo, že radikální proměna není v jejích silách.“
Vztah manažera a umělce často přeroste v přátelství, a možná je to tak jen dobře – viz vy a Petr Muk. Nastalo něco podobného i mezi vámi a Ivetou?
„To nelze srovnávat. Ale postupně se určité bližší vazby vyvinuly i mezi námi. Ona dovede být velmi přátelská, přímo milá, i v tom je její mediální obraz zkreslený a jednostranný. Takže po řešení ryze pracovních otázek, tanečníci, hudebníci, kalendář koncertů a podobně, došlo i na privátnější sféru. Jenže čím víc jsem se do ní dostával, tím víc problémů jsem viděl, v podstatě denně jsem narážel na nějaký nový. Nakonec, jak jsem k ní pronikal blíž a blíž, pochopil jsem, že je ten typ člověka, který své nejbližší sešrotuje. Ne ve zlém úmyslu, ale pod vahou svých problémů.“
Vás vůbec pronásleduje smůla. Petr Muk vám se svými osobními démony asi taky nadělal dost starostí, že?
„Petr byl přítel a byli jsme pro sebe ochotni udělat cokoli. Co se týká Ivety – možná jsem v dětství četl moc hrdinských pohádek, Bajaju, a později Ivanhoea, příběhy o chrabrých rytířích, možná své sehrála i obyčejná chlapská ješitnost: Já to přece zvládnu... Ale srovnání, ke kterému vaše otázka směřuje, nesedí. Počínaje zásadní věcí z hlediska profese: Petr Muk byl bojovník. Byl zastáncem toho starého muzikantského kréda, že vystoupení – v branži se tomu říká kšeft, ale není v tom žádný pejorativní podtext – je svaté. Lidi si mě přišli poslechnout, zajímá je, co dělám, tak je přece nemůžu zklamat. Takže i když někdy nebyl v ideální kondici, na pódium se vyhrabal a divákům předvedl maximum. A pokud jde o hlubší podstatu, nejsem ani psycholog, ani detailní znalec Ivetiných předešlých problémů, které jsem sledoval jako každý druhý jen z médií. Ale Petrovi démoni měli hluboké kořeny. Řešil filozofické, v podstatě existenciální problémy, bádal nad nimi, hloubal, studoval je, vyhledával lidi, kteří by mu mohli pomoci některé věci pochopit. A lidi, které měl kolem sebe, miloval, vážil si jich a pro každého by se rozkrájel. Na té druhé zmíněné straně si mnohdy připadáte, že jednáte s dítětem, které také nemá žádný nebo jen zcela sobecky, povrchně sestavený žebříček hodnot. A skoro mi občas přišlo, opět silně na rozdíl od Petra, že Iveta ani pomoct nechce. Jako by se v tom svém trápení vyžívala.“
Dívčí kapela K2 patří mezi nové akvizice Richarda DušákaFoto: archiv
Sedíme v pražském Rockcafé, kde za chvíli začne koncert jiných vašich svěřenkyň. Dívčí rocková kapela K2 nemá ve štrozoku desítky hitů, jejich tváře na obálce nevyprodají společenský magazín, jejich jméno málokomu co řekne. A přesto se zdá, že o ně pečujete s větší radostí a dychtivostí než o velké hvězdy. Nepletu se?
„V zásadě ne. Mě vždycky bavilo dělat s mladými, neznámými, začínajícími interprety. To by podle mě měla být stejně důležitá složka činnosti agentury jako práce se slavnými umělci, v méně zkomercionalizovaném prostředí možná i důležitější. Aby se v záplavě muzikantů dostal někdo víc na světlo, aby se o něm vědělo, k tomu je zapotřebí mnoho let investic – a tím nemyslím jen finanční. S K2 spolupracujeme už přes čtyři roky. Zaujalo mě na nich vedle talentu i obrovské nadšení, s jakým dělají hudbu. Ale je to práce na dlouhou metu. Hrají už poměrně hodně, jak na vlastních koncertech, tak i na festivalech, vystupují pravidelně v Německu, kde natočily i desku, i když tu jsme nakonec vydali s naší agenturou sami, a teď pracují na novém repertoáru už s českými texty.“
Dostat K2 na špičku je asi ale těžší než postrčit tam zpátky Ivetu Bartošovou, ne?
„Určitě ano. Jenže na druhé straně u těchhle holek víte, že přijedou na vystoupení včas, samý úsměv, nadšení, snaha o co nejlepší výkon, živá hudba, žádné předstírání. V agentuře se snažím oba ty póly vyvažovat, aby žila. Ale osobně si říkám, jak čas ubíhá a já stárnu, že bych se měl víc věnovat takovým věcem. Protože když vidím posluchače odcházející z takovéhoto koncertu – i když to zatím nejsou tisícihlavé davy – dělá mi radost, že jsou spokojení a že si odnášejí nějaký zážitek.“
