Mami, seš pěknej sobec! Když dospělé děti potřebují pomoc aneb Záchranná síť pro mláďata

V poslední době se ve vztahu dospělých dětí a jejich rodičů nejvíc propírají dvě věci: hlídání vnoučat a podpora při shánění bydlení. Teoreticky a racionálně všichni víme, že ani jedno není rodičovská povinnost. V praxi se do toho ale motají city. „Zdravé rodiny fungují jako smečka, ve které se všichni členové drží mušketýrského hesla: Jeden za všechny, všichni za jednoho,“ říká psycholog Jiří Novák. „To znamená, že se mezi jejími členy neustále hledá rovnováha, aby někdo jen nebral a jiný jen nečerpal. Ale ne ve smyslu excelových tabulek. V různých životních etapách jsme různě silní i různě slabí, a tak se pomoc přirozeně přelévá.“

Konkrétně pomoc s hlídáním vnoučat dnes naráží na potřeby starší generace konečně mít klid a trochu svobody. A často tak vzniká napětí. „Ale už jenom samo myšlení ‚vám babička s dědou hlídali nás, tak vy byste měli hlídat nám‘ je pokřivené,“ varuje psycholog. „Mladí by měli porovnávat, čím jejich rodiče tu hlídací pomoc vyvažovali. Třeba tím, že jim prarodiče mluvili do výchovy. Pokud se ze sklenice pouze upíjí, vždy nakonec jednou skončí jako prázdná.“

Pomoc dospělým dětem by neměla pramenit z pocitu viny a nátlaku ve stylu: „Mami, seš pěknej sobec, všem okolo hlídají. Tati, neznám nikoho, kdo bydlí ve svém, komu by k tomu doma nepomohli.“ To vztahy spolehlivě pokřivuje a ničí. Jediná cesta je si s dětmi sednout a bez afektu se pobavit o svých možnostech i pocitech.

„Když se nám narodil vnouček, byli jsme s manželem štěstím bez sebe. Když se u něj projevila porucha autistického spektra, probrečela jsem několik nocí. Když pak dceru opustil partner, už na slzy nebyl čas,“ říká šestašedesátiletá Věra. Důchod si sice představovala úplně jinak, ale nedokázala by jen tak cestovat a věnovat se koníčkům s vědomím, že se dcera hroutí.

„Snažíme se jí pomoct, co to jde, protože by jinak asi skončila na psychiatrii. Jonáš potřebuje neustálý dozor a je to s ním opravdu složité. Kamarádky mi občas říkají, že to s manželem přeháníme, ale to jsou takové hraběcí rady lidí, kteří nejsou v podobné situaci.“

Věra podotýká, že s dcerou měly vždycky hezké vztahy. Kdyby se flákala a byla líná, asi by se dokázala vymezit. Jenže s mužem vidí, že pro svého syna dělá první poslední. „Zeť se zachoval jako hajzlík a je v klidu, jeho nikdo nesoudí. Dcera nemá vůbec soukromý život a s Jonáškem je její šance, že si najde jiného partnera, poměrně nízká. Bez naší i finanční pomoci by neobstála. Nepovažuji se za oběť a nedovedu si představit, že bych jí řekla ‚seš dospělá, poraď si‘ a odjela bych na měsíc na chalupu a čau. Pořád si myslím, že rodičovství je záchranná síť pro mláďata, když se ne vlastní vinou a ze zlé vůle dostanou do úzkých.“

Čtyřicetiletá Markéta zase s překvapením sleduje úplně jiný přístup své původní rodiny a rodiny svého manžela. „Vyrůstala jsem jen s maminkou, která ovdověla. Táta tragicky zahynul, když mi bylo jedenáct. Máma se musela šíleně ohánět, abychom s bráchou měli hezké dětství a mohli jsme chodit aspoň na nějaké kroužky,“ vzpomíná čtyřicetiletá Markéta. „Máma pracovala celý život v knihovně, kde se opravdu nebohatne. Přesto jsme oba vystudovali vysokou, samozřejmě s brigádami a tím, že jsem u moře byla poprvé až v pětadvaceti.“ Přesto si nikdy jako ošizená chudinka nepřipadala.

„Neštěstí s tátou nás jako rodinu hodně semklo. Vždycky jsem věděla, že materiálně z domova, kromě bábovky, krabičky cukroví nebo upleteného svetru od mámy, nic hmotného nedostanu.“ Až po svatbě si Markéta uvědomila, že dostala něco jiného. „Nesu si pocit, že kdykoliv se v mém životě něco zvrtne, můžu se vrátit do rodného panelového dvojpokojáku. Lízat si tam rány – a máma mi nebude nic vyčítat. Tohle vědomí domova jako bezpečného bodu ve vesmíru mi dodává klid, i když to třeba nevyužívám.“

Markéta tohle všechno brala jako samozřejmost až do chvíle, kdy se vdala. Vzala si muže z materiálně nesrovnatelně lepších poměrů, než v jakých vyrůstala ona. „Tchán je právník. Pavel by raději umřel nebo žebral o pomoc na ulici, než by ji hledal u otce. Když jsme měli starosti, mámě jsem je mohla kdykoliv vyklopit. Před tchánem se ale vždycky drželo dekorum. Neexistovalo odpovědět jinak, než že se máme super. Je pravda, že nám s bydlením pomohl, ale to se bralo hlavně jako racionální zhodnocení peněz. Můj muž by si raději ukousl jazyk, než by si od něj půjčil i jen dvě stovky. Půl roku by poslouchal, jak on se v životě nikdy nezadlužil a že má každý žít jen za tolik, kolik si vydělá,“ uzavírá Markéta.

>>>Kde domov můj? Stesk po domově není legrace. Nespouští ho jen život v cizině, ale třeba i pouhé přestěhování