Jste rodič, který vše vyřeší, kontroluje úkoly a nesnese neúspěch? Možná bráníte dětem dospět

Snažíte se ušetřit děti zklamání, nepříjemných zážitků, neúspěchu a zabránit všem potenciálním nebezpečím? Takové chování je naprosto přirozené. Pokud za potomky ale řešíte každý problém, rozhodujete za ně, plánujete jim každou chvilku a snažíte se předem odstranit všechny překážky, připravujete je o cenné zkušenosti a zašlapáváte do země jejich sebedůvěru a touhu po samostatnosti.

Kde leží pomyslná hranice, kdy se rodičovská péče a snaha dítě podporovat začíná měnit v nepřiměřenou kontrolu nebo patologické ochranářství? Dobrým vodítkem je sledovat, co dítě ve svém věku a konkrétní situaci zvládne a jakou podporu opravdu potřebuje. Pomoc začíná být problematická ve chvíli, kdy dítě dlouhodobě předbíháte.

„Rozhodujete tam, kde už by mohlo rozhodovat samo, řešíte za něj problémy, které by mohlo zkusit vyřešit samo, nebo mu odstraňujete každé nepohodlí dřív, než dostane příležitost se s ním vyrovnat. Současně ale nelze nastavit jednu hranici pro všechny děti. Je důležité umět rozlišit, co dítě opravdu potřebuje vzhledem ke svému přirozenému nastavení,“ popisuje psycholožka Šárka Miková, autorka Teorie typů.

Přirozená sebedůvěra nevzniká z toho, že dítěti říkáte: „Ty to zvládneš.“ Potřebuje to opravdu opakovaně zažít. Něco neumí, zkusí to, možná udělá chybu, hledá jinou cestu, někdy si řekne o pomoc a nakonec zjistí, že si s tím dokázalo poradit. Pokud ale rodiče automaticky vstupují do každé nejistoty, dítě má méně prostoru zjistit, že může chvíli nevědět, rozhodnout se a případnou chybu napravit.

Pokud jako rodič až příliš často zasahujete, radíte dítěti předem, kontrolujete každý jeho krok nebo sami situaci řešíte, má logicky mnohem méně podobných zkušeností. Může pak být překvapivě nejisté i v běžných situacích. Ne proto, že by se mu rodiče málo věnovali, ale protože mělo minimum příležitostí ověřit si vlastní schopnosti bez jejich vedení.

„Výzkumy rodičovství dlouhodobě ukazují význam podpory autonomie a pocitu kompetence u dětí. Jsou to také dvě ze základních psychologických potřeb. Když dítě může přiměřeně svému věku ovlivňovat svoje jednání a zažívat, že něco samo zvládá, podporuje to jeho vnitřní motivaci i zdravější sebedůvěru,“ vysvětluje Šárka Miková.

Problémem může být například každodenní kontrola domácích úkolů u dítěte, které už by si je zvládlo hlídat samo, opravování každé chyby nebo kontaktování učitele pokaždé, když se něco nepovede. Dítě pak nemá příležitosti zjistit, co se stane, když něco zapomene, jak se samo domluvit na nápravě…

Ve vztazích s vrstevníky zase někteří rodiče horlivě vstupují do konfliktů, volají rodičům druhého dítěte, řeší spor s pedagogy nebo zakazují se s kamarádem bavit. Přitom právě při běžných neshodách se děti učí říct, co jim vadí, vyjednávat, ustoupit, omluvit se nebo přijmout, že ne každý vztah dopadne podle jejich představ.

Co může být znamením pro rodiče, že své dítě kontrolují nad rámec jeho potřeb, nebo si do něj promítají vlastní přání a představy? Varující bývá, když rodič prožívá výsledek nějaké situace intenzivněji než samotné dítě. Pro příklad, nemůže se smířit s trojkou, i když pro dítě je to maximum, kterého bylo schopné dosáhnout.

„Dalším signálem může být, že rodiče špatně snáší nejistotu dítěte. Jakmile se ratolest bojí nebo neví, co dělat, mají potřebu situaci rychle řešit a převzít řízení. Přitom dítě někdy potřebuje spíš chvíli, aby si vlastní reakcí prošlo a zjistilo, co s ní dělat. U ambiciózního rodičovství stojí za pozornost i to, kdo vlastně daný cíl zvolil. Chce opravdu dítě hrát tenis nebo mít samé jedničky? Nebo jde spíš o projekt rodičů?“ uvádí psycholožka Šárka Miková.

Společné večeře zajistí šťastnější rodinný život. Důležitý rituál prospívá vztahům i zdraví