Můj dospělý syn se od nás odstřihl. Bolí to a nevím co s tím. Mám udělat první krok já?

Pokud jen trochu sledujete bulvár, asi jste zaznamenali rozkol ve slavné rodině Davida a Victorie Beckhamových. Jejich nejstarší syn Brooklyn se nejenže oženil a odstěhoval daleko od svých rodičů, ale zcela s nimi přerušil veškeré vazby. Celé je to o to smutnější, že tak činí na očích veřejnosti a přes sociální sítě. A je asi trochu jedno, kdo má „pravdu“, bolet to musí tak jako tak. A vy se jen můžete ptát, kde se stala chyba a co lze udělat pro její nápravu. Nebo to vlastně ani žádná „chyba“ nebyla?

Odchod a osamostatnění dospělého dítěte je přirozená věc, kterou by rodiče měli slavit. Je totiž tím nejlepším důkazem, že odvedli dobrou práci. Místo toho ale mnozí smutní. Proč? „Rodič při odchodu dospělého dítěte ztrácí svou každodenní roli, která mu dávala do té doby smysl. Proto může prožívat smutek, pocit prázdna a někdy i úzkost,“ vyjmenovává psycholožka Karin Wolfová z platformy Terapie.cz. Děti nic takové obvykle nevnímají, naopak si užívají pocit svobody a nemají potřebu se s rodiči denně vídat. „K velké úlevě u nich dochází hlavně tehdy, kdy na nich rodiče příliš lpí, fixují se na ně, žijí „jejich životem“, anebo mají na své děti příliš velké nároky a očekávání,“ říká Wolfová.

Nenaléhat - to je první rozumné doporučení, které v takové chvíli můžete dostat. A když vztahy ochladnou výrazněji, nebo dojde k úplnému přerušení kontaktu? „Neexistuje univerzální pravidlo, kdo má udělat první krok. Spíš se ptejte, kdo je schopen vztah unést dospěleji? Často to bývá rodič, ne proto, že by byl „vinen“, ale proto, že má víc životních zkušeností,“ říká Karin Wolfová s tím, že je dobré nezapomínat, že vztah rodič–dítě zůstává asymetrický i v dospělosti. I proto by nemělo nikdy jít o nátlak ve smyslu: „Proč se neozýváš“, ale spíš nabídku ve stylu: „Jsem tady, až budeš chtít mluvit.“ „Bez výčitek, bez obhajování minulosti. Vztahy se často začínají léčit ne tím, kdo měl pravdu, ale kdo dokázal zůstat otevřený a k dispozici, i když to zrovna bylo náročné,“ psychoterapeutka Petra Taye, z psychoterapeutické platformy Hedepy.

„Když jsem se odstěhovala ke svému příteli, máma to nejdřív vítala,“ říká devětadvacetiletá Pavla. Byla prý ráda, že si konečně někoho našla a vztah jí moc přála. „Jenže pak začala každý den volat, kdy se u ní konečně zastavím, že jí je smutno. Chápala jsem to, ale chtěla jsem si konečně zařídit život po svém, tohle byl regulérní nátlak a citové vydírání, které skončilo bohužel velkou hádkou,“ přiznává Pavla. „Nemluvily jsme spolu několik týdnů. Dost mě to mrzelo, a tak jsem nakonec pokorně přišla s omluvou, což nevím, jestli bylo dobře,“ vysvětluje a dodává, že máma si její omluvu dost vychutnala. „Dozvěděla jsem se, jak jsem nevděčná, takže jsme pak spolu zase docela dlouho nemluvily. Teď se to už trochu zlepšilo, ale jestli to někdy bude úplně dobré, nevím,“ krčí rameny Pavla.

„První krok po hádce by neměl znít jako obhajoba nebo rozsudek, ale jako otevření dveří: ‚Mrzí mě, že jsme se pohádali. Nechci, aby to mezi námi zůstalo zavřené,‘ doporučuje Karin Wolfová. A vysvětluje, že rodič by měl hlavně pochopit, že kontakt nerovná se kontrola. ‚Mnoho rodičů si neuvědomuje, že časté volání, dotazy, ‚jen se ptám‘, nebo naopak uražené mlčení může dítě vnímat jako tlak nebo manipulaci,‘ říká psycholožka a dodává, že zdravý vztah stojí vždy na dobrovolnosti, respektu i schopnosti být v kontaktu bez podmínek.“

Pravda, kterou přizná málokdo: Většina matek a otců zvýhodňuje jedno ze svých dětí. Děláte to také?