Článek
Děti, i když jsou dávno dospělé, mají svého rodiče vnitřně uloženého v určité podobě. Často jako toho, kdo je tu hlavně pro ně. „Nový vztah jejich matky (případně otce) tuto představu naruší a může vyvolat úzkost, pocit ohrožení nebo i vztek,“ vysvětluje psychoterapeutka Ing. Dagmar Pechová z platformy Terapie.cz. K tomu se přidává loajalita k druhému rodiči, často i jeho idealizování. Jak takovou emočně náročnou a zraňující situaci ustát?
Dala jsem přednost dceři
„Po smrti manžela jsem na žádný další vztah neměla myšlenky,“ svěřuje se dvaapadesátiletá Zuzka. Po dvou letech ale úplnou náhodou potkala svého spolužáka ze střední, oba sami, tak se začali vídat. „Nijak jsme to nehrotili, jezdili jsme na výlety, chodili do společnosti, občas u mě zůstal přes noc, ale každý jsme si chtěli zachovat své soukromí. Bylo to fajn.“
Bohužel jen do chvíle, kdy se o novém vztahu dozvěděla její dcera. „Nějak mě nenapadlo, že by jí to mohlo vadit, ale úplně se zatvrdila,“ krčí Zuzka rameny. Brala to jako zradu vůči svému tatínkovi. Dopadlo to tak, že když Zuzanin přítel viděl, jak je z toho špatná, navrhl, aby se raději rozešli. Zda to byla ta správná varianta, si není jistá doteď. Ale dceru ztratit nechtěla, tak raději rezignovala na svůj osobní život.
Opravdu mi chceš diktovat, jak mám dál žít?Foto: Dzonsli, Gettyimages.com
Kde končí starost o mámu
„Přirozená starost o rodiče má podobu zájmu, otázek a sdílení obav,“ říká Dagmar Pechová s tím, že by děti měly vždy respektovat, že rodič je svéprávný, dospělý člověk. „Ve chvíli, kdy dítě začne rodiči říkat, co má dělat, s kým má být, nebo že by měl zůstat sám, už nejde o péči, ale o kontrolu,“ dodává psychoterapeutka.
A vysvětluje, že častou chybou rodičů je obhajování se a vysvětlování detailů ze soukromí. To je jen staví do podřízené role a situaci nikterak nepomáhá. Smysluplnější je uznat emoce dětí, ale nepřebírat za ně odpovědnost. Věty typu: „Vidím, že tě to zneklidňuje“ nebo „Chápu, že je to pro tebe změna“ mohou otevřít dialog.
„Zároveň je důležité jasně říct, že rozhodování o partnerském životě zůstává na rodiči. Otevřenost neznamená, že dítě dostává právo spolurozhodovat,“ míní odbornice.
Udělala dobře?
„Pocit viny je u žen v této situaci velmi častý a z odborného hlediska souvisí s dlouhodobě zakořeněným přesvědčením, že dobrá matka má své potřeby upozadit. V terapii se opakovaně ukazuje, že tato vina nevychází z reálného ohrožení dětí, ale z porušení jejich očekávání,“ upozorňuje Dagmar Pechová.
Je užitečné se zastavit a položit si otázku, zda se rozhodujeme podle sebe, nebo chceme uklidnit druhé. A pokud potřebujete další argumenty, je dobré si uvědomit, že rodičovská role se v této fázi života mění. Nezaniká, ale dál nefunguje na principu sebeobětování. Může to být bolestné, ale nastavit hranice je zkrátka důležité.
„Rodič, který si dovolí nový vztah, tím dětem ukazuje, že život nekončí rodičovstvím a že blízkost, intimita a partnerská láska nejsou výsadou určitého věku,“ míní psychoterapeutka. A také, že vztahy, které stojí na vzájemném respektu, bývají pevnější než ty, které drží pohromadě jen pocit povinnosti nebo viny.
