Dítě a rodič. Jak se mění jejich vztahy v průběhu života?

Narodí se a převrátí vám život naruby. Až když poprvé pochováte své dítě, doopravdy pochopíte význam slova láska. I když vás někdy štvou, jdou vám na nervy, jste kvůli nim unavení, vyčerpaní, pořád je milujete! A jak to cítí děti? I ty mají rodiče rády, i když vztahy procházejí různými etapami. Co vás čeká?

Zhruba první tři roky je na vás dítě v podstatě totálně závislé a v jeho očích jste vlastně Bůh – ten, kdo všechno umí a se vším si poradí. Naplníte hladové bříško, pomůžete s prvními krůčky, pofoukáte odřené koleno. Jste první, koho dítě ráno spatří, a poslední, koho vidí před usnutím. Jste celý jeho svět. A pomineme-li dětské vztekání, vlastně nemá potřebu vám odporovat. Když řeknete, že je tráva fialová, bude vám věřit.

Někdy mezi třetím a čtvrtým rokem nastoupí většina dětí do školky a jejich svět se najednou rozšiřuje. Už není jen rodina, ale jsou tu učitelky, kuchařky a spousta nových kamarádů. Je to věk, kdy potomci začínají navazovat první přátelství. Zjišťují, že rodiče nejsou dokonalí: paní učitelka umí hrát na klavír, kdežto maminka ne, školník opraví topení, zatímco tatínek musí volat opraváře. A také začne řadu věcí okoukávat i od jiných lidí než od vás a naučí se tak spoustu dobrého, ale připravte se i na novinky, ze kterých mít radost nebudete.

Období zhruba od šesti do deseti let považují odborníci za nejšťastnější. Dítě má dostatek zkušeností a dovedností, aby bylo z velké části samostatné, plně si uvědomuje své já, má na řadu věcí vlastní názor, snaží se prosazovat své potřeby, ale neřeší žádné velké problémy, neohrožuje ho stres (pomineme-li rozvod, úmrtí v rodině, šikanu ve škole a podobně), má dost času na zábavu a navazuje pevnější kamarádství. A také se objevuje potřeba vymezit se vůči rodičům. Už dokáže tvrději odporovat i kritizovat. Poprvé nejspíš zažijete smutek nad tím, že pokud jde o zábavu a trávení volného času, nad partou kamarádů už nemáte šanci vyhrát. Můžete mít pocit, že se vám dítě vzdaluje, ale je to přirozený vývoj.

Tady asi není potřeba příliš mnoho slov. Puberta je jedno z nejtěžších období rodičovství. Jako by se z dítěte stal úplně jiný člověk. Dříve usměvavý chlapec je věčně otrávený, vzdoruje a vše, co řeknete, je v jeho očích trapné. Dříve společenský tvor je nejspokojenější, když je zavřený u sebe se sluchátky na uších, a každá minuta strávená s rodiči je pro něj utrpení. A když už s vámi mluví, jen vás vytáčí. Výkyvy nálad, sklony k extrémním názorům, výbuchy vzteku střídané pláčem, to vše k pubertě patří. Občas můžete mít pocit, že vás dítě spíš nenávidí, ale tohle si musejí odžít rodiče i děti.

Jakmile puberta odezní (u někoho to může být v šestnácti, u jiného v osmnácti), je to jako byste se konečně nadechli čerstvého vzduchu. Dítě je zpět se vším, co jste na něm tolik milovali. A navíc je dospělé, což dává vašemu vztahu zcela nové dimenze – už nejste autorita, průvodce životem, ale jste parťák! Můžete si spolu zajít na pivo či víno a poradit si, protože je spousta oblastí, o nichž toho potomek ví o dost víc než vy. Můžete se vzájemně inspirovat a podporovat.

Bavíme se o době, kdy jsou rodiče v důchodovém věku a jejich ratolesti mají děti. Tady většinou přichází opravdové porozumění a pochopení: syn či dcera konečně chápou, co všechno jste prožívali, když oni byli dětmi, proč jste se kvůli různým věcem zlobili, trápili, z čeho jste měli takový strach a podobně. A také se role trochu vyměňují – najednou jsou vaše děti těmi, kdo se o vás starají, pečují, s řadou věcí vám radí, pomáhají. A občas nad vámi s úsměvem nechápavě kroutí hlavou.

Když jsou rodiče staří a nemocní, bývá to těžké a náročné. Sendvičová generace: Jak skloubit péči o děti i rodiče?