„Nemluv s cizími“ nestačí: Jak děti naučit bezpečnému chování? Nestrašit, komunikovat a trénovat

Místo vytváření pravidel a zákazů je lepší potomky naučit, kdy je v pořádku s cizími lidmi mluvit a kdy ne. Ačkoliv děti nemůžete ochránit před vším, můžete je naučit chování, které vás v případě nutnosti zastoupí. Základem je, aby dítě vědělo, že má v rodičích oporu. Že pro něj představujete bezpečí a zaručujete mu bezpodmínečné přijetí. Přístav, kterému může vždycky důvěřovat. Budování důvěry přitom začíná už v prvních měsících života, kdy dáte dítěti najevo, že jste tady pro něj.

Veďte děti k otevřenosti a zdravému sebevědomí, a když vidíte zájem, pobídněte je nebo je nechte, ať pozdraví kolemjdoucího a zeptají se na něco, co je zajímá. Když celý výjev sledujete, můžete je chránit. A oni vědí, že vás mají v zádech.

Pokud se ovšem potomek nachází někde sám, jde o jiný příběh. Musíte dítěti vysvětlit, jak se chovat, když je samo. Když mu někdo cizí (a může to být třeba i soused, kterého znají) nabídne odvoz, bonbony či hračky, případně je požádá o pomoc s nějakým úkolem, třeba chce najít zaběhlého psa, existuje jediná možná reakce: Dítě má od tohoto člověka okamžitě odstoupit, aby se mezi nimi zvětšil prostor, říct hlasitě „Ne!“ a ihned jít pryč.

>>> Tohle jsou finty násilníků, kteří chtějí dětem ublížit!

Zásadní je, aby děti věděly, kteří dospělí nejsou „cizí“, a jsou tedy bezpeční: vy, učitelka ve školce, babička, dědeček, teta… To jsou lidé, jimž mohou věřit a také se jim svěřit, kdyby se jim cokoliv dělo. S ostatními lidmi (třebaže je zná) nesmí dítě nikam samo chodit.

Pro každý případ a zároveň pro větší bezpečí si s dětmi domluvte heslo. „Určete si soukromé tajné heslo – jakékoli, které pro ně bude snadno zapamatovatelné. A na toto heslo se zeptají člověka, který je bude chtít vyzvednout místo rodičů na kroužku, otevřít dveře v domovním zvonku a podobně,“ radí Gabriela Přikrylová, akreditovaná lektorka efektivního rodičovství a zakladatelka projektu Vědomá výchova.

V situaci, kdy se dítě ztratí a potřebuje někoho požádat o pomoc, mělo by vědět, že je nejprve vhodné najít někoho v uniformě – policistu, ochranku nebo zaměstnance obchodu. Případně se orientovat na lidi, kteří s sebou mají děti. A přitom vždy platí, že když z někoho nebudou mít dobrý pocit, měly by oslovit někoho jiného.

„Takové situace by si rodiče s dětmi v rámci hry měli několikrát natrénovat nanečisto. Je pak větší pravděpodobnost, že si na toto řešení dítě vzpomene v situaci naostro,“ uzavírá Gabriela Přikrylová.

Totéž platí v případě, že kdokoliv kromě vás dítko požádá, aby zachovalo tajemství: že se ho dotkne v intimních partiích, případně vybídne, aby se ho ono někde dotklo, nebo se bude obnažovat. Důležité je, aby děťátko vědělo, že tajemství není v pořádku a je nutné se o něj s rodičem podělit.

Zásadní je také potomka povzbuzovat, aby důvěřoval svým instinktům. Měl by vědět, že je namístě ohradit se vůči komukoliv, kdo provádí cokoliv, co je mu nepříjemné. Ať už jde o pusu od babičky, příliš blízký kontakt, nátlak při hře, nebo nucení do nechtěné činnosti.

Učte dítě, že je v pořádku říct „Ne“ nebo „Tohle je mi nepříjemné“ a necítit se kvůli tomu provinile. Je také namístě odejít, když se někde necítí dobře. Takovým přístupem mu ukazujete, jak ctít vlastní hranice a chránit se před diskomfortem i nebezpečím.

Je snazší přistupovat obezřetně ke zlověstně vyhlížejícím lidem, které děti skutečně neznají. Jenže většina predátorů nebo únosců vypadá docela obyčejně a chovají se mile a přátelsky. Může se jednat i o někoho, koho dítě zná buď z bezprostředního okolí, nebo alespoň od vidění. Proto je lepší učit nesoudit člověka podle vzhledu, ale podle činů: povídejte si o chování, které se vymyká tomu, na co jsou zvyklé. Jde právě o tajemství, neobvyklé požadavky, přehnanou laskavost.

Jak naučit dceru sebeobraně? Začněte u syna!