Opičí láska je tichý zabiják sebevědomí. Přehnaná péče bere dětem odvahu i samostatnost

Známý výraz „opičí láska“ je možná trochu zavádějící. Láska totiž potomkům nijak neškodí, někdy bývají děti spíš nedomazlené. Co ale může být na škodu, je nepřiměřené opečovávání. „Když utíráte nos dvouletému a nazouváte mu boty, je to přiměřené, když totéž budete dělat desetiletému, je to na pováženou,“ upozorňuje Václav Mertin, známý dětský psycholog z rodinného centra Family Hub.

O tzv. opičí lásce lze podle uznávaného odborníka hovořit v případě, když péče výrazně a systematicky neodpovídá vývojovým možnostem a potřebám dítěte a poněkud brzdí jeho další rozvoj. Zahrnuje také snahu chránit dítě před všemi potížemi a tolerance vůči jeho přestupkům je vysoká.

Proč rodiče zvolí právě „opičí“ typ výchovy? To nelze zcela zodpovědět. Častěji se k ní uchylují matky, ale není to pravidlo. „Žádný rodič určitě nepečuje o dítě přemrštěně schválně, s úmyslem ublížit mu. Výjimku snad představují výčitky svědomí, nedostatek kontaktů s dítětem, které pak kompenzuje právě nadměrnou péčí,“ vysvětluje Václav Mertin. A dodává: „Setkal jsem se také s případy, kdy sebemenší úraz mohl dítě ohrozit na životě. Takže pak rodiče byli až přeúzkostní pochopitelně.“

Je-li dítě objektem tohoto typu výchovy, pak nemůže pomalu nic dělat samostatně, aby si náhodou neublížilo, a rodiče mu zároveň ve všem vyhoví, takže nezná zákazy. Zpočátku nemusí potomek vlivem „opičí lásky“ nijak trpět. „Milující rodiče mu všechno obstarají, zajistí, se vším mu pomohou, nic po něm nechtějí… To může být po určitou dobu docela příjemné,“ uvádí Václav Mertin.

Jenže je téměř jisté, že tato bezpečná bublina jednou praskne, a pak může následovat dost strmý pád. K prvnímu nárazu dochází většinou s nástupem do školky či do školy – zejména vrstevníci mohou zranitelnému „opičímu mláděti“ nevybíravým způsobem nastavit zrcadlo.

Pokud nad potomkem neustále držíte ochrannou ruku, nemá šanci vyzkoušet si vlastní přístupy a postupy a nemůže rozvíjet svůj potenciál. Je sice pravděpodobné, že tím snížíte množství chyb, které by malý človíček při samostatných krocích udělal, jenže mu tak seberete šanci uspět anebo se naučit přijímat vlastní nezdary a poučit se z nich. A to je problém.

Dítě tak přichází o přirozenou příležitost osvojit si řadu dovedností, které bude potřebovat v dospělosti. Hrozí, že takový člověk pak nebude zvládat nepříjemné emoce ani stres, případně bude nesamostatný se sklony k závislosti na partnerovi. Přehnanou péčí své ratolesti také velice ztížíte vybudování zdravé sebedůvěry: může ho v dospělosti trápit přehnané, nebo naopak nízké sebevědomí, a možná i potíže s pravidly a autoritami.

Žádná objektivně správná míra péče a lásky neexistuje, zpravidla jde o úhel pohledu. Každý má výchovu dítěte rozmyšlenou trochu jinak. A záleží také na fungování rodičů: jestliže jsou oba celý den v práci, dítě automaticky řadu úkolů a úkonů zvládá samo.

Jak si stanovit hranici, kdy už je péče moc? Bývá velmi těžké nahlédnout sám na sebe jako na rodiče a případná slova kritiky nebývají, co se týká výchovy dětí, přijímaná snadno. „Když už si rodič řekne, že je štvanec, možná dojde k závěru, že děti by patrně něco zvládly docela dobře samy. Pak stojí za to přemýšlet, kde se dá ubrat,“ odpovídá závěrem psycholog Family Hub Václav Mertin.

Jak nevychovat z dítěte emočního invalidu? Čtyři přístupy, které ubližují, i když to myslíte dobře