Mámy mámám: Dobrovolnice pomáhají ženám a rodinám - upéct bábovku i suplovat roli babičky!

„Každé dítě by mělo zažít štěstí, lásku a radost ve své rodině.“ To je úvodní citát i hlavní poslání neziskovky HOST, která letos slaví 20 let od svého založení. A nejen k této příležitosti, ale také k osvětě její záslužné činnosti jsme se rozhodli vyzpovídat dvě dobrovolnice, které věnují druhým zcela zdarma svůj volný čas.

Ilona (63) je součástí týmu (který dnes čítá asi 56 dobrovolnic) od začátku a za tu dobu vystřídala hodně rozmanitých rodin. Sama má dvě dospělé děti a brzy bude babičkou. Mladší Karolína (34) je maminkou tří dětí a zapojila se v době pandemie, protože měla nutkání pomáhat druhým. S oběma jsem si povídala o jejich zkušenostech, problémech, které osamocené rodiny trápí, ale i kritériích, jež musí jako dobrovolnice splňovat.

Jak jste se k dobrovolnictví dostaly a jaké byly vaše důvody pomáhat v jiných rodinách?

Ilona: U zrodu HOSTu jsem byla od samého počátku. Akorát jsem tehdy dostudovala bakaláře na oboru sociální práce a kamarádka ze školy znala současnou paní ředitelku, tak mi doporučila, že s ní mohu zkusit spolupracovat. Tehdy jsem měla i takové těžší období, zrovna jsem se rozváděla. Myslím, že jsem měla možná i proto větší pochopení a soucítění s ostatními.

Karolína: Já jsem byla v době covidu na mateřské a říkala si, že bych chtěla nějak pomáhat a být užitečná, ale nechtěla jsem jít nikam do nemocnic a podobně. Navíc jsem měla před těmi třemi lety 2,5letá dvojčata. A tak jsem narazila na organizaci HOST a teď mám za sebou už skoro dva roky v jedné rodině. Dva roky jsou totiž maximum, jak dlouho můžeme jako dobrovolnice v rodinách pomáhat. Pak už musí jít vlastní cestou.

Popíšete nám rodiny, do kterých docházíte?

Ilona: Jsou různé. Většinou řeší nějaké sociální problémy, ale třeba to může být jen osamělost, nemají rodinu, na kterou by se obrátily, samy nezažily ve svém dětství plně funkční a láskyplné prostředí. Začínala jsem s romskými rodinami, pak jsem měla maminku z dětského domova, která potřebovala naučit vařit, pomáhala jsem i matce s postiženou dcerou či autistickými dvojčaty, ale třeba jde i o rodiny, které se přistěhují z ciziny. V současné době docházím do rodiny, kde tak trochu supluju babičku.

Karolína: Rodiny, do kterých docházíme, se k nám můžou hlásit samy nebo na doporučení jiných organizací, míváme také klienty přes OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.) Může jít o rodiny, ve kterých byl třeba nějaký případ týrání, násilí, drogově závislého rodiče, kriminality, ale ten problém my neřešíme, prvotně ho řeší odborníci nebo naše terénní pracovnice ještě před námi. My už docházíme do rodiny, která je takzvaně zaléčená, pro nás i bezpečná. Většina rodin bojuje s osamoceností a rodičovskou nejistotou. Podmínkou je, že v rodině musí být alespoň jedno dítě do šesti let.

Jak často do rodin chodíte?

Ilona: Vždycky máme jednu, kterou nám pomáhají vytipovat naše koordinátorky, a do té docházíme každý týden. Pro klientky je dobrá určitá pravidelnost. Po dvou letech však naše mise končí a rodinu měníme.

Karolína: Jednou v týdnu na zhruba dvě až tři hodiny. Já jsem třeba občas plánovala výlety i se svými třemi dětmi společně s rodinou, takže pak to bylo i na déle. Je ale potřeba nastavit i dětem jisté hranice a vysvětlit těm svým, s čím se mohou v rodině setkat. Také je dobré si třeba říct dopředu s maminkou, že půjdeme na zmrzlinu, aby si vzala peníze. Jako dobrovolnice máme v pravidlech, že za ně nesmíme nic platit nebo jim peníze půjčovat.

Takže máte i nějaké hranice a zákazy.

Ilona: Je to tak. Nesmíme s nimi jet na dovolenou, nesmíme s nimi jezdit autem, ani vlastním, ani jejich, pokud ho tedy mají. Neměly bychom jim také nosit dárky a dětem sladkosti, aby se necítili špatně, že oni na to nemají.

Karolína: Je potřeba se těch pravidel opravdu držet. Spoustu jich vzniklo i díky tady Ilonce, protože je ve sdružení od počátku. Třeba pro naše bezpečí je lepší, že na nás mají jen telefon a znají jen naše křestní jména, aby nás pak po uzavření spolupráce nekontaktovali, což by mnozí chtěli.

Jaké je vlastně vaše povolání?

Ilona: Pracuju na studijním oddělení v jedné církevní salesiánské škole. Je to kancelářská práce, ale s lidmi, což mě baví.

Karolína: Studovala jsem antropologii, před mateřskou jsem dělala interiérovou designérku, ale teď se vzdělávám ve fundraisingu, abych mohla HOSTu shánět finanční zdroje.

Existují daná kritéria pro dobrovolnice, která musíte splňovat, nebo je potřeba, abyste něco speciálního uměly?

Ilona: Dobrovolnice musí být samy matkami. Předáváme hlavně zkušenosti a mateřské vzorce.

Karolína: Jako zkušenější maminka předáváte zkušenost méně zkušenější mamince, na začátku projdete školením. To je základ.

Jaké jsou nejpalčivější problémy v rodinách, kterým pomáháte?

Ilona: Některé mají zcela přetrhané rodinné vazby, jiní rodiče zase vyrůstali v dětských domovech, takže jim chybí ty správné vzory z rodinného života.

Karolína: Obecně bych řekla, že je to hlavně obrovská nejistota, ale i určitá neschopnost komunikace. Učíme je, že stačí málo. Ukážeme jim třeba, že na sebe nemusí křičet, jak si hrát s dětmi, učit se s nimi nebo jak s nimi mluvit.

S čím dalším pomáháte?

Karolína: Asi získat větší sebevědomí. Maminky z těchto rodin mají obecně malé sebevědomí v mateřských kolektivech. Pro některé je těžké dojít na hřiště, jiné jsou nejisté, že jejich děti nezapadají, další potřebují ukázat, jak navázat kontakt. Pomáháme klidně i v kuchyni. Ono stačí, že ukážeme, jak uvařit poctivý domácí vývar, jak naporcovat celé kuře, z něhož se uvaří víc jídel, a tím pádem se ušetří. V těch slabších rodinách jsou paradoxně zvyklí vařit hodně z polotovarů a produktů ze slev, ale když jim pak ukážeme, co všechno se dá udělat z jednoho kuřete, zjistí, že to vyjde ve výsledku levněji.

Co vás za dobu vaší praxe překvapilo?

Ilona: Jednou jsem s klientkou vařila. Když jsme pak umývaly a uklízely nádobí, zeptala se mě, jestli by nebylo dobré dávat v kredenci věci pokaždé na stejné místo. Vůbec mě nenapadlo, že by to někdo nedělal! Tak jsem jí pomohla uspořádat nádobí v poličkách.

S kým řešíte vaše zkušenosti, situace a problémy v hostujících rodinách?

Ilona: Máme v našem sdružení koordinátorky i psychology, se kterými můžeme vše probrat.

Karolína: Je dobré, že jednou za měsíc máme takzvanou supervizi, kde se setkáváme jako dobrovolnice z jedné pobočky mezi sebou a předáváme si zkušenosti. Pak se také jednou za rok sjedeme všechny dobrovolnice z celé republiky a máme takový teambuilding, což je skvělé. Měly jsme například hru, že jsme dostaly jen samé k sobě neladící suroviny a musely jsme z nich vymyslet recepty.

Jak se liší vaše pomoc od povolání sociální pracovnice?

Ilona: Navazujeme v rodinách méně formální vztahy, takže se nám klientky víc svěřují s problémy a můžeme lépe odhadnout, s čím potřebuje rodina jako celek pomoct.

Karolína: Sociální pracovnice dělají tu těžkou práci, my jsme tam spíš jako taková kamarádská podpora. Naším úkolem je také předat jisté hodnoty.

A poznáte, kdy už vaše mise v rodině skončila?

Ilona: Nevím, jestli se dá říct, že to poznáme. Podle mě je ale dobré si uvědomit, že my tu rodinu nespasíme. Vezměte si, že z jejího dlouhého života do ní vstoupíme jen na dva roky maximálně. Za tak krátkou dobu je můžeme naučit pár věcem, ale rozhodně je nemůžeme změnit. Těm mámám ale kolikrát stačí, že jste jejich vrba, že se mají komu vypovídat ze svých problémů. Často se mi svěřují, že se jim líbí, jak jsem klidná, takže ony se také snaží být klidné. A pak také funguje vzorec spokojený rodič = spokojené dítě. Takže tam vidíme také pokroky.

Karolína: Ta mise může být někdy jen v malých krůčcích. Někdy je vám odměnou, že vám rodina řekne, že měli hezký víkend, že si na vás vzpomněli a udělali něco tak, jak jste si spolu ukazovali. Určitou známkou úspěchu může být i lepší prospěch dětí ve škole. A takhle s nimi řešíte postupně víc věcí. My je máme hlavně navést, aby získali důvěru ve svá vlastní rozhodnutí. Aby se z nich stali vědomí a odpovědní rodiče. Aby si dokázali v životě poradit sami.

Kdyby nějakou maminku napadlo, že by ji tahle práce dobrovolnictví zajímala, kde se může dozvědět víc informací a co by jí nemělo chybět?

Ilona: Určitě je moc rády v HOSTu uvítáme. Měly by mít vlastní rodičovskou zkušenost, dobré srdce a chuť pomáhat. Minimální věk takové maminky je 28 let. Všechny další informace najdou na stránkách naší organizace.

Máte přehled, kolik takových rodin potřebuje vaši pomoc nebo spíše kolika rodinám pomáháte?

Ilona: Jako organizace jsme za poslední rok pomohli 213 rodinám a 401 dětem.

Matkám samoživitelkám pomáhá společnost Women for Women.