Článek
Poprvé jsem se tam dostala náhodou, když partičce známých, kteří se kvízů pravidelně účastní, kdosi vypadl a byla jsem přizvána jako náhradnice. Dorazila jsem se značnou sebedůvěrou, posílena vědomím, že při vaření si občas pouštím vědomostní soutěže v televizi a někdy dokážu správně odpovědět dřív než pan Jarek z Blanska nebo pan Miloš z Bohumína.
Moje sebevědomí, vyfutrované dávnými jedničkami z dějepisu, zeměpisu i biologie, se ovšem rozsypalo hned po prvním kole. Ne, nevěděla jsem, jaké zvíře tento týden uteklo z brněnské zoologické zahrady. Neměla jsem tušení, jaké je nejrozšířenější náboženství v Mongolsku, který olympionik je zároveň zpěvák, a dokonce ani z které země pochází papiňák značky Kukta.
Pochopila jsem, že řada mých vědomostí má prošlou záruční lhůtu. Jak mám sakra vědět, že hlavní město Kazachstánu už není Alma-Ata, nebo že Zair se teď jmenuje Kongo, ale pořád existuje i to původní Kongo? Moje hvězda naopak na chvíli zazářila v kole druhém, když jsem poznala reklamní slogan na šampon z roku 2003. Bezva. Kvalifikovala jsem se nikoli jako intelektuálka s širokým rozhledem, ale jako paní z drogérie. Další kapka frustrace následovala o chvíli později, když jsme měli poznat písničku, na kterou moje generace tančila ploužáky na všech pionýrských táborech, ale jméno kapely jsem z paměti nevydolovala.
Svým spolusoutěžícím jsem tvrdila, že mojí parketou je literatura, Francie a poválečné dějiny Československa, ale postupně jsem pochopila, že těchhle okruhů otázek se děsím ještě trochu víc než jiných. Protože co když vyjde najevo, že nevím nic ani o tom, o čem tvrdím, že o tom něco vím?
Po prvním debaklu přišla ještě řada dalších. Zjištění, že můj všeobecný přehled je daleko menší, děravější a chatrnější, než jsem si myslela, považuji (teď, když jsem se trochu oklepala) za to nejcennější, co jsem si z pub kvízu odnesla. Stejně jako poznání, že stejným přínosem v týmu může být málomluvný ajťák, teenager, co věčně visí na tiktoku, i starší paní, která zná všechny písničky Marušky Rottrové. Čím pestřejší tým, tím lepší. A taky jsem pochopila, že často je dobré naslouchat lidem, kteří mluví potichu, ostýchavě a říkají, že to nevědí jistě.
Tak nějak mi připadá, že tyhle zásady by se uplatnily nejen na pub kvízu, ale i při řízení lecčeho jiného.
