Krvavé koleno, druhá směna i nedělní procházky. Volný čas za socíku? Děti si hrály samy venku!

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Obrovské množství různorodých koníčků, platformy, kde lze sledovat prakticky jakýkoli seriál či film, konzole, díky nimž se hráči jako mávnutím proutku dostanou do jiné reality… Možnosti trávení volného času jsou dnes nepřeberné. Ovšem ještě generace dnešních čtyřicátníků se bavila úplně jinak, a to hlavně venku. A takoví sedmdesátníci? Než si začali hrát, museli s bandaskou dojít pro mléko.

„Když jsem byla malá, tedy v 50. letech nebo na přelomu 50. a 60. let, měly děti víc povinností doma, než asi mají dneska. Tehdy bylo všude lokální topení, takže hned po příchodu ze školy jsem musela přinést dřevo nebo uhlí a pak – když už jsem byla větší – jsem i zatápěla a vynášela popel,“ vzpomíná paní Jaroslava.

„A také jsem chodila do mlékárny. Tehdy nebylo mléko trvanlivé, takže se chodilo s bandaskou každý den a doma se to pak převářelo v mléčném hrnci,“ vypráví o další práci, kterou tehdy zastávaly už šestiletí.

A když si tyhle povinnosti děti splnily, běžely ven. Samy, bez rodičů. „Hráli jsme krvavé koleno, na vodníka nebo třeba čáp ztratil čepičku. A také jsme hodně stavěli bunkry,“ líčí pamětnice s tím, že jednou týdně volné odpoledne zaplnily schůzky jisker a pionýrů.

Dospělí ani tehdy zas tak moc volného času neměli. Po práci a případném schůzování spěchali domů, kde ženy čekala pověstná neplacená druhá směna spočívající v péči o rodinu a domácnost. Bez automatických praček, myček či robotických vysavačů zabrala ženám téměř celé osobní volno.

Večer se pak v rodinách často držívala černá hodinka, kdy se zhasla světla, rozsvítily svíčky a všichni si vyprávěli. „Rodiče třeba vzpomínali na dětství, bylo to moc hezké,“ říká Jaroslava. Anebo se hrávalo člověče, nezlob se, žolíky, kanasta anebo dáma.

>>>Kvíz: Znáte základní pravidla nejoblíbenějších karetních a stolních her?

Opravdové volno nastalo v neděli. Po svátečním obědě se celá rodina hezky nastrojila a šlo se na společnou procházku třeba do parku nebo ulic města. „To bylo pořád jako ve 30. letech. Jako dítě jsem to nenáviděla. Místo abych lítala venku, tak jsem se musela vyšvihnout a korzovat,“ směje se rodačka z Liberce.

V 60. letech pak nastal boom chození do kina, což souviselo s nástupem československé nové vlny, kdy zdejší snímky měly tak vysokou úroveň, že byly pravidelně představovány na zahraničních festivalech a ucházely se o Oscary. V kinech se promítaly filmy Miloše Formana, Věry Chytilové nebo Jiřího Menzela a bylo možné zhlédnout také množství zajímavých filmů z ciziny.

„Hodně se také poslouchal rozhlas po drátě. To měli snad v každé domácnosti. Byl jen jeden program, večer pro děti byl pořad Hajaja, v sobotu po obědě rozhlasová hra a v neděli po obědě pohádka. Jen tak se sedělo, dělala se nějaká drobná práce jako třeba louskání ořechů, a u toho se poslouchalo rádio,“ líčí Jaroslava.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se lidé hodně stáhli do soukromí. Kdo měl možnost, každou volnou chvíli věnoval chalupaření a zahrádkaření. V té době k výbavě převážné většiny domácností patřil i televizor. Až do roku 1970 existoval na ČT pouze jeden program, poté až do roku 1990 dva. „Televize ale rozhodně neběžela celý den jako zvuková kulisa. Pouštěla se až na Večerníčka, na zprávy a pak večer,“ vzpomíná Jaroslava s tím, že se v té době také hodně četlo.

Přes den děti stále, a to až do konce 80. let, běhaly bez rodičů venku a k jejich hrám se přidalo třeba sbírání a vyměňování céček. Pak ovšem přišel rok 1989 a všechno, hlavně ve velkých městech, se začalo rychle měnit…

Retro potraviny, které přežily dodnes a milují je pamětníci i jejich vnoučata: Májka, Tatranky a další