Článek
Do obchodů s kosmetikou vstupuji vždycky se smíšenými pocity. Kelímky a lahvičky, vystavené v policích, mě lákají jako příslib nového života, ranních a večerních rituálů, vůní a doteků, které přinášejí radost a uspokojení. Jenže zároveň mi připadá, že jsem se přiblížila k frontové linii. Už ode dveří cítím, že jsem se ocitla v hledáčku zaměřovače.
Viděli mě. Vyhodnocují mě. A sotva seberu odvahu a zdolám posledních pár metrů k regálu, stojí vedle mě s otázkou, která mě děsí už předem: „Mohu vám nějak pomoci?“ (Většinou je to formulované takhle, ale zažila jsem i horší varianty. Nejpříšernější byla verze „Tak jak vás dneska budeme rozmazlovat?“, která mě obrátila na zbabělý útěk.)
Trvalo mi celá léta, než jsem se naučila říct lehce a s úsměvem: „Ne, děkuju.“ Jen v duchu dodávám: Nejvíc mi pomůžete, když se ode mě budete držet dál a pokud možno dělat, že o mně vůbec nevíte. Tohle druhé přání je ovšem nesplnitelné. Prodavačka se sice vzdálí, ale pokud se v obchodě nevyskytuje dost jiných potenciálních cílů, pozoruje mě, připravená kdykoli svou misi zopakovat.
Já totiž nechci pomoct. Nechci žádné informace o kyselině hyaluronové, kolagenu, esenciálním něčem a aktivním tamtom, co zaručeně omladí moji, ehm, zralou pleť. Třebaže bych to před prodavačkou nikdy nepřiznala, ve skutečnosti vlastně nevěřím, že tyhle věci nějak moc fungují. Kvůli tomu si kosmetiku nepořizuju.
Jde mi spíš o vůni, konzistenci a pocit, který ve mně ten krém, šampon nebo klidně i sprcháč vyvolává. Ranní svěžest, večerní konejšivost, závan něčeho slavnostního před výpravou do divadla. Kvůli tomu si potřebuju obsah kelímků očuchat, ideálně ho trochu rozpatlat po hřbetu ruky, vnímat, co ve mně vyvolává. A jestliže u toho na mě někdo zírá a chrlí informace o peptidech a ceramidech, nejspíš to skončí tak, že z krámu odejdu se slovy: „Díky, ještě si to musím rozmyslet.“
Slyšela jsem, že v jednom kosmetickém řetězci v USA se zákazníci rozlišují podle barvy košíčků. Červený košíček si bere ten, kdo chce asistenci prodavačky, černý košíček je pro sveřepé introverty, jako jsem já.
U nás to asi nikdo hned tak nezavede. Nicméně zvažuji, že bych na stereotypní otázku „mohu vám nějak pomoci“ začala odpovídat: „Děkuju. Mně už není pomoci.“
