Článek
Do žlutomodré krabice s logem skandinávského nábytkového řetězce vyrážíme obvykle z nějakého velmi prozaického důvodu. Potřebujeme nový odpadkový koš, věšák do koupelny, plechový regál do špajzu. Po cestě se s mým mužem navzájem ujišťujeme, že se budeme striktně držet seznamu – nechceme tam přece strávit moc času, vezmeme, co potřebujeme, a jdeme.
Ha ha, řekne Ikea. Protože jakmile nás vtáhne do své říše, odhodlání držet se časových, finančních a praktických limitů letí do nejbližšího proutěného koše Branäs. Korzování v Ikee má na mě hypnotický účinek: pokojíčky zařízené vystaveným nábytkem díky důmyslným detailům – shrnutá deka, knížky v knihovničce, rozházené pastelky – vzbuzují dojem útulného soukromí, jako by jejich obyvatelé jen před pár vteřinami odběhli zapálit prskavku na balkón, nasypat zrní do krmítka na dvorku nebo vyšlapat srdce do sněhu před domem (protože za okny pokojíčků Ikea v mých představách stále pohádkově sněží). A sugestivně mi našeptávají, že v takovém pokojíčku, s tímhle nábytkem, s touhle pletenou dekou a tímhle svícínkem bych mohla už od zítřka začít nový život.
Všechny možnosti se najednou zdají znovu otevřené. Mohla bych se stát potrhlou dámou obývající rustikálně zařízený venkovský dům s bílou kredencí se zasklenými poličkami. Nebo hostitelkou úžasných večírků s dlouhatánským stolem a spoustou karaf na víno a mís na večeře pro přátele. Nebo strávit zbytek života s knížkou v hřejivém objetí houpacích křesel, naducaných polštářků, chlupatých koberečků a kostkovaných plédů.
Je to podobné, jako když si s kamarádkami navzájem posíláme inzeráty na prodej aristokratických sídel na anglickém venkově, ušlechtile zchátralých zámečků na Loiře nebo vil vystavených toskánskému slunci, obvykle za pakatel pár desítek milionů eur či liber. Ve své fantazii všechny ty domy kupujeme, prcháme ze svých příbytků dva plus jedna a z upracované každodennosti a náš další život obnáší především zapalování svíček či krbu, srkání vína na terase a objíždění nově nabytého pozemku na kole, případně na hřbetě plnokrevníka z vlastní stáje.
Podobný zážitek mi nabízí i Ikea, ale tam se všech atributů svojí imaginární budoucnosti můžu navíc dotýkat, osahat si je, posadit se na ně, takže nový život se zdá doslova na dosah.
Návrat domů do dva plus jedna přináší nevyhnutelně vystřízlivění: nový proutěný košíček, deka nebo svíčka ten vysněný život jaksi nezařídí. Ale dokud procházím mezi pokojíčky v Ikee, ta šance tady pořád je.
