Článek
A úplně mi to vlastně nedošlo doteď. Protože moje vnitřní já se prostě nevidí v obrazu padesátníka, padesátnice, jak si ho vytvořilo kdysi dávno: tedy člověka, který už o životě ví všechno, nic ho nezaskočí a ničemu se nediví, pouze se jaksi bohorovně rozhlíží nad svými zbudovanými domy, zasazenými stromy a vychovanými dětmi. To já nejsem a teď už tuším, že ani nikdy nebudu.
V mojí hlavě je mi třicet osm. To byl věk, kdy moje mladší dcera šla do první třídy a já jsem se znovu rozhlížela po světě a po svém profesním životě s otázkou, hm, co bych tady ještě mohla udělat? Taky to byl věk, kdy jsem začala psát svou první knihu. (Ale ve skutečnosti jsem si v těch osmatřiceti připadala pořád ještě dost nedospělá a denně jsem si kladla otázku, kým chci být, „až budu velká“.)
Odpověď na otázku, kolik let vám je ve vaší hlavě, se může diametrálně lišit od toho, na kolik se cítíte fyzicky. To se totiž, aspoň u mě, radikálně mění v průběhu každého dne. Když se ráno vzbudím, připadám si na devadesát a chce to pár nezbytných rituálů (procházka se psem, jóga, sprcha, kafe), než se moje tělo jakžtakž vzpamatuje. A večer před spaním už se zase vleču jako stařenka, tak trochu jako děd Vševěd se třemi zlatými vlasy, který stárne od svítání do soumraku.
Naproti tomu můj duševní věk zůstává už dlouho beze změny. Dánská vědkyně Dorthe Berntsen na tohle téma udělala výzkum, který ukázal, že většina lidí přes čtyřicet si připadá v průměru o dvacet procent mladší, než jsou ve skutečnosti. Nemusí to být jenom projev kultu mládí a hrůzy ze stárnutí. Když si připadáte mladší, než kolik vám je, může to být známkou optimismu: „Mám toho ještě hodně před sebou.“ Anebo naopak, může to být známkou nejistoty a nízkého sebevědomí: „V tomhle věku už bych tohle měla mít vyřešené.“
Mimochodem, křesťanští teologové se ve středověku zabývali otázkou, jak staří jsou lidé v nebi. (Protože pokud bychom si měli užívat věčnou blaženost v tom věku, kdy jsme zemřeli, znamenalo by to, že nebe bude jeden obrovský domov důchodců.) Shodli se na tom, že duším v nebi je třiatřicet. Jednak proto, že v tom věku se do nebe odebral i Ježíš. Ale patrně i proto, že jim to prostě přišlo jako fajn věk.
Pokud přijdu do nebe, věřím, že mi v něm bude třicet osm.
