Článek
Mám ráda náramky. Ty, které cinkají, chřestí, decentně se třpytí a zvýrazňují zápěstí. Ve skutečnosti je moc nenosím, spíš je schraňuju ve šperkovnici a představuju si hypotetické příležitosti, kdy je vytáhnu. Ale když ta příležitost nastane, málokdy si na ně vzpomenu. Teď jsem ovšem dostala náramek poněkud jiného druhu. Je vyrobený z plastu, má malý černý displej a prý je chytrý. Říkal můj muž, který mi ho koupil.
No nevím. Zatím mi připadá jako postarší strýček, který na rodinné oslavě většinu času podřimuje, ale pak se najednou vzbudí a okamžitě pronese něco moudrého, aby dal najevo, že celou dobu vůbec nespal, jenom hluboce přemýšlel. Tak například, když jsem dneska ráno cvičila jógu, náramek si toho vůbec nevšiml, ale když jsem o chvíli později usedla ke stolu a začala psát, náramek se rozvibroval a na jeho displeji se rozsvítilo upozornění: „Zacvičte si!“ Fakt dík.
Bylo to vlastně v pohodě, kdybych toho strýčka dokázala s klidnou myslí ignorovat, jenže to se mi tak úplně nedaří. Část mojí mysli je totiž skutečně zvědavá na to, co mi řekne, touží po jeho pochvale a cítí se poněkud zhrzená, když ji nedostane. Takže cestou z nákupu se přistihuju, jak kontroluju, kolik mi náramek napočítal kroků a jestli to bylo víc než včera. Ráno zase zjišťuju, jaký má náramek názor na kvalitu mého spánku.
Na druhou stranu rezolutně odmítám nastavit si „cíle“, k čemuž mě náramek vytrvale vyzývá. Žádný takový! To určitě, nastavím si „cíl“ a pak budu v deset večer dokolečka chodit po kuchyni, abych splnila stanovený počet ušlých kroků nebo spálených kalorií.
Moc dobře si vzpomínám na svou anabázi s Duolingem, kdy už nakonec vůbec nešlo o to, učit se cizí jazyk, ale aspoň na chvíli potěšit pasivně agresivní zelenou sovičku. A taky si pamatuju, jak jsem kdysi chodila běhat s běžeckou aplikací: když nějaký běh nebyl zaznamenaný, málem mi připadalo, že jsem běžela „zbytečně“.
Zkrátka, mám k náramku tak trochu podobný vztah jako nejistý rebelující puberťák k rodičovské autoritě. Jeho tichý dohled mě štve, jeho komentáře mě rozčilují, ale zároveň chci, aby mě oceňoval.
Jednu výhodu to ale má. Přítomnost náramku na zápěstí mi připomněla ty ostatní, možná ne tak uměle inteligentní, ale mnohem krásnější náramky v krabičce na polici. Slibuju si, že jakmile bude příležitost, některý z nich vezmu do světa… A pan chytrej poputuje do krabice!
