Článek
Miluju podvečerní procházky s naší Matyldou v setmělém, promrzlém a především liduprázdném parku. Sychravé večery na začátku adventu pro ni znamenají okamžiky svobody. V tomto ročním období totiž z parku vesměs zmizí krabice s okousanými okraji pizzy, v okolí košů se nepovalují nakousnuté bagety, krabičky od sushi nebo nudlí a další lákadla, kterým její bezedný apetit nedokáže odolat.
Zato za teplejších slunných dnů, když na trávnících rozprostřou své deky piknikující dvojice a skupinky, nastává stres. Samozřejmě ji do tohoto minového pole nevypouštím na volno, ale Matylda dokáže namazanou housku nebo kebab zvětřit i z poměrně velké vzdálenosti. A pak přichází ta adrenalinová část.
Matylda, v tu chvíli zcela hluchá k povelu „ke mně“, tryskem probíhá mezi dekami, uši se jí třepetají a od huby jí záhy vlaje ubrousek nebo pytlík s piškoty. Já potupně sprintuju za ní, omlouvám se na všechny strany, vím, jak u toho vypadám, a ano, dělám z toho trochu komický výstup, aby se lidi okradení o část svačiny spíš zasmáli a nezačali mi nadávat.
Absolvovali jsme s Matyldou několikero cvičáků, studovali různé výcvikové metody, podařilo se nám z ní vychovat docela příjemného psího společníka, ale všechno tohle pedagogické úsilí může být v pikosekundě anulováno, pokud pár metrů od ní leží na chodníku vanička od vlašského salátu nebo staré pečivo, co někdo nadrobil holubům.
Snad každý pes, kterého znám, má nějakou takovou vášeň, přes kterou prostě nejde vlak. Rotvajler Rudolf, kterého jsme si kdysi přivedli z útulku, byl miláček, ale toužil zabít každého psa mužského pohlaví, který se k němu přiblížil, takže na volno jsme ho venčili jen v pustinách daleko od lidských obydlí.
Švýcarská ovčačka Nami mojí kamarádky zahání výhružným štěkotem každého návštěvníka, který přestoupí práh jejich bytu. Pro jiné psy to je lovecká vášeň, milostná posedlost nebo touha vyválet se v něčem, co fakt nechcete mít doma. Ani desítky hodin na cvičáku na tom nic nezmění a nám, páníčkům opakovaně zahanbovaným a nuceným se omlouvat, nezbývá než se tomu přizpůsobit. Udělat příslušná opatření. A přijmout, že náš parťák je prostě takovej.
Vždycky mi to připomene, proč jsme vlastně chtěli mít psa: ne proto, aby dokonale zapadl do našeho již existujícího života, ale aby ho trochu měnil, a to i nepředvídanými způsoby. Protože život je nejzábavnější, když ho člověk nemá úplně stoprocentně pod kontrolou.
