Hlavní obsah

Očima padesátky: O sešitých cigaretách, bručounu domácím a očistci nejen manželském

Foto: ilustrace Lenka Samešová

Foto: ilustrace Lenka Samešová

Když se mi po bytě courá cizí člověk, je to protivné, otravné a nepohodlné. I když on většinou tak úplně cizí není. Je mi povědomý, akorát si nemohu vzpomenout, kdo to je. Vypadá sice jako můj muž, ale ten se přece umí hezky usmívat a někdy je dokonce i zábavný!

Článek

Nejhorší a zároveň nejlepší jsou situace, kdy mám chuť ho praštit, ale pro samý smích nemůžu. Jako třeba v dobách, kdy jsem si ještě tu a tam zapálila cigaretu (smí se tohle vůbec ještě psát?). Tajně, aby nevěděl. Ale on věděl. A i když to byla jedna dvě cigarety s přáteli u sklenky vína, stejně z toho byla doma causa, jako bych dosahovala výkonu polské tepelné elektrárny. Nechtěla jsem se dožít dne, kdy se na protest proti zplodinám připoutá k fíkusu (nebo nedej bože ke mně!), tak jsem s kouřením přestala. Ale jen na oko, cigarety jsem si schovávala na tajné místo. Ukázalo se, že zase tak tajné nebylo, protože když jsem na večírku otevřela krabičku, vypadla na mě ne jedna, ale hned celý svazek cigaret. Můj muž si totiž dal tu práci, a cigarety, pěkně jednu po druhé, sešil k sobě režnou nití, nakreslil na ně lebky a hnáty a zase je srovnal zpátky do krabičky. I když jsem byla naštvaná, musela jsem se smát. A za to jsem mu ještě v noci namalovala srdíčko. Do každého okénka křížovky jedno. „Teď už přesně vím, čemu se říká protichůdné pocity,“ povzdychl si ráno, když musel zastavit propisku i mozek v rozletu. V tom jsme byli zajedno.

Jistěže ne všechno doma zvládáme s humorem. Občas spolu nemluvíme, kdo by se taky bavil s bručounem? Čím jsme ale starší, tím méně takových zamračených dní je. Můžete tomu říkat zmoudření, ale v našem případě je to spíš lenost. Na hádky už jsme zkrátka pohodlní. A když už se nějaký cizinec u nás na chvíli zastaví, řeknu mu to samé, co zlobivému dítěti: zavři se do pokoje a vrať se, až budeš normální. Je vlastně obrovské štěstí, smět tohle říkat. Když pomyslím na herce Bruce Willise a další jedince (a také na jejich nejbližší), kterým zákeřná nemoc mění osobnost bez naděje na návrat, cítím, jak nepatřičné a malicherné jsou moje partnerské stesky. A vlastně jakékoliv jiné stesky. Klidně budu mít doma bručouna, když pozná, kdo jsem. Však on se na mě zase brzy usměje. Ale život bez naděje? Tak nějak si představuji očistec. Bez ohňů pekelných, stačí jedna zákeřná nemoc…

Reklama