Článek
Další české svaté jsem přes slzy bolesti nepoznala, ale odhaduji, že jich bylo kolem dvacítky. A protože jich má naše katolická církev na seznamu jedenadvacet, dostavili se nejspíš opravdu všichni. Ale litovat mě nemusíte, bolest mohla být mnohem horší. Celosvětově je totiž svatých a blahoslavených přes šest a půl tisíce. To už by podle mého bylo na amputaci. Z mé nohy by se stal nebožtík, takže bych z oslav vůbec nevyšla. Protože jen co zapijeme všechny svaté, je tady Památka zesnulých.
Což o to, svátek je to ve všech ohledech důstojný, tradici má dlouhou jako tasemnice ze školní jídelny. Ale mám pocit, že na rozdíl od jiných oslav zrovna tuhle dost flákáme. Kdybychom si aspoň na památku blízkých dali žloutkový věneček nebo rakvičku se šlehačkou! Myslím, že naši nebožtíci by nám za tu kulinární vzpomínku byli vděčni. A hlavně by se na onom světě necítili tak blbě, když se potkají s drahými zesnulými z Mexika. Ti mají kapsy narvané cukrovými lebkami a pečivem ve tvaru kostí, jež jim na hrob kladou pozůstalí. Na mexický Svátek mrtvých se nebožtíci mohou těšit i na jídlo, které mívali nejraději. U mě by si to rodina dost užila, protože miluji nudle s mákem. Přičemž mák míchám s cukrem v takovém poměru, že vypadá tak trochu jako… no, jako popel. A proč vlastně ne, dvě tři lžíce už se na hrobě přece ztratí.
Jestli vám to připadá cynické, tak se omlouvám, ale bude to nejspíš v genech. Ne, že by mi v žilách kolovala krev Mayů, ale rodiče se s věcmi posledními taky moc necrcali. Můj tatínek například svému oblíbenému pití přezdíval lak na rakve. K fernetu pak slastně pokuřoval cigarety bez filtru značky Start, jimž pro změnu říkal hřebíčky do rakve. Po tatínkově skonu štafetu funerálního cynismu převzala máma. Nepijíc ferneta zvolila vlastní metodu. Zahodila prachovku. „Prach jsi a v prach se obrátíš. Takže už radši neuklízím. Protože co když třeba na klavíru leží některý z mých známých? “
