Článek
Pořád někde čtu o neviditelnosti žen po padesátce a nějak k tomu nemám co říct. Připadám si stejně viditelná či neviditelná jako v jakémkoli jiném období života. Taky to může znamenat, že v mladším věku se mi určitého typu pozornosti nedostávalo anebo jsem k němu byla úplně slepá. Zkrátka: nikdy mi nepřišlo, že by po mně někdo nějak zvlášť koukal. Nu což. Když člověk něco nezažil, aspoň ho nemrzí, když o to přijde.
Existuje ale jedna skupina lidí, pro kterou jsem se v posledních pár letech stala skutečně neviditelnou. Nemyslím to nějak metaforicky. Mám na mysli skutečnou, totální, absolutní neviditelnost, jako když si Harry Potter přes sebe přehodí kouzelný plášť.
Jde o revizory dopravních podniků.
Jako mladé děvče, v Praze se teprve rozkoukávající, jsem s nimi zažila mnohá dobrodružství. Několikrát se mi stalo, že mi v tramvaji ukradli peněženku a já jsem pak byla líná zřídit si novou lítačku, takže jsem několik týdnů i měsíců jezdila načerno. Vycvičila jsem se v umění rozpoznat revizora nastupujícího do vozu (většinou muž, většinou prostředního věku i vzhledu, bez zavazadel v ruce, a když s někým na zastávce hovoří a pak nastoupí každý jinými dveřmi, je to jasné). Ale stejně jsem se občas začetla nebo zasnila a pokuty přibývaly, takže po čase jsem adrenalinový sport ježdění načerno opustila a zařadila se mezi spořádaně platící cestující.
Později, tak po třicítce, jsem pochopila, že v metru stačí postavit se na eskalátorech za skupinku mladých kluků s batohy nebo hlouček cizinců a udělat si z nich živý štít, který revizory zaměstná.
Od covidu jsem začala pracovat z domova, takže odpadla nutnost jezdit MHD každý den. Začala jsem si kupovat jízdenky jen na jednotlivé cesty. A právě někdy v té době jsem si to uvědomila: už je to pár let, co mě revizor kontroloval naposledy. V tramvaji i metru mě mine, jako bych tam vůbec nebyla. A aby bylo jasno, nemyslím si, že vypadám jako osoba ve věku 65 plus, které mají nárok na přepravu zdarma.
Pokaždé, když revizorův pohled takhle projde skrze mě a zaměří se na člověka stojícího hned vedle, zklamaně schovám telefon se zaplacenou jízdenkou a uvažuju o tom, jaké je to pokušení. Vzpomínám na ty dávné napínavé jízdy načerno, na adrenalinové vibrace a bušení srdce. A přemýšlím, že bych to vyzkoušela znovu. Už proto, abych se revizorům pomstila za tu bohapustou diskriminaci.
