Byla jsem nevěrná, a ne jednou! Muž mi všechno odpustil, jenže mě láká život svobodného člověka

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, přiznám se, že vůbec nevím, kde a jak začít. Jsme s přítelem přes deset let a máme syna a bydlení. Než jsme spolu začali chodit a žít, byli jsme nerozluční přátelé: já jsem randila, on u všeho byl a naslouchal mi (on jezdil na motorce a blbnul s klukama). Ideální přátelství se ale změnilo v době, kdy mi představil svou první přítelkyni. Začala jsem žárlit. Měla bych mít radost s ním, ale já jsem žárlila.

Prvních společných šest let byl náš vztah veselý, dobrodružný, jsme oba šoumeni, dokázali jsme spolu propařit noc a den. Jednou jsem zjistila, že jsem neplánovaně těhotná. A náš život se rozdělil na dvě cesty.

Já se stala matkou, totálně bez zkušenosti, první dítě, co jsem držela v ruce, byl syn. Dítě jsem tehdy ještě nechtěla (mimochodem, dnes je syn to nejlepší v mém životě). Přítelova cesta byla pořád stejná: party, kamarádi… Je to hnusné, co teď napíšu, ale je to pravda: Žárlila jsem na jeho život, tudíž jsme se pořád hádali, chtěla jsem oporu, necítit se na vše sama… Dospělo to do fáze, že i když jsme měli společnou střechu nad hlavou, naučili jsme se žít bez sebe.

Po třech letech se synem jsem začala znovu chodit do práce, vydělávat peníze, starat se o sebe… A co se nestalo: byla jsem mu nevěrná – a ne jednou. Jsem hrozná, že jsem takovou krizi chtěla hojit takovým způsobem. Ke všemu jsem se mu přiznala, bylo to peklo, ale on mi odpustil. (Nechápu.)

Tak jsme si tak žili a já to zhruba po dvou letech udělala znova na rodinný dovolený. No hnus, sama sebe nedokážu pochopit, možná je to diagnóza. On mi znova odpustil, začal se snažit, přestal trávit čas zábavou a po šesti letech se chce stát otcem a mužem pro mě.

A já nevím, jak dál. Na jednu stranu ho nechci ztratit a rozbít rodinu, na druhou stranu mě láká život svobodného člověka. Sex mezi námi není žádný, paradoxně on touží a já se nemůžu uvolnit. Momentálně jediný problém v našem vztahu je sex. Miluju ho? Co mám dělat sama, nevím, mozek mi říká něco jiného než srdce. Zároveň cítím, že pro něj mám určitou slabost, nebo je v tom z mé strany lítost? Předem děkuji za jakoukoliv odpověď. Renata

Milá Renato, váš příběh je příběh dvou lidí, kteří se měli rádi ještě dřív, než pochopili, že z přátelství se dá postavit vztah – ale taky z něj může vzniknout past. Když čtu vaše řádky, slyším ženu, která o sobě mluví jako o „hnusu“ a „diagnóze“. Já ve vašem vyprávění vidím jinou osobu. Ženu, která se dlouho snažila přežít v situaci, kdy se neměla o koho opřít. Ženu, která neměla pro řešení takové šlamastyky žádné nástroje. To je vnitřní hlas, který přehlušuje sebekritické odsudky.

Dlouhá léta jste s partnerem platili za šoumeny, za parťáky, kteří se bavili, byli spontánní a volní. Ve vašem vztahu nebylo nic těžkého, nic náročného, nic, co by vyžadovalo zodpovědnost. Pak zničehonic přišlo těhotenství… A vy jste dospěla během jediné noci. Bohužel sama. Ten kluk vedle vás zázračně nedospěl. Ba co hůř, nestal se tím opravdovým tátou, kterého byste pro dítě chtěla mít. Stal se jen tátou na papíře.

A tím se do vašeho vztahu vloudil první tichý zlom. Nežárlila jste na cizí ženy, nýbrž na jeho svobodu. Tedy na něco, o co jste kvůli těhotenství přišla. To je bolest, o které se moc nemluví, přestože je naprosto skutečná.

Co bylo dál? To už patří do šablony, kterou z  párových sezení dobře znám. On si žil dál v podstatě stejný život, zatímco vy jste se starala o dítě. Byla jste vystrašená, přetížená a sama. To vše navíc v období, kdy jste ještě nebyla připravena na roli matky. Takový nápor s sebou nese mimořádný tlak na psychiku. A tak není divu, že se nějaký druh „upuštění páry“ objevil.

Přišly nevěry. Nikoli jako promyšlené zrady, ale jako zoufalý pokus nadechnout se a vzpomenout si, jaké to je, cítit se zase jako žena (a ne jako ta, která všechno vydrží).

K vašemu velkému překvapení vám partner odpustil. A dokonce dvakrát. Vykládáte si to jako jeho slabost? Neřekl bych. Spíš se bál, že vás ztratí, že bez vás přijde o svůj bezpečný svět. Měl strach, že už bez vás neumí existovat. Taková odpuštění nejsou skutečná odpuštění. Jde spíš o funkční řešení, řízené rozumem a obavami o budoucnost.

Dnes stojíte v bodě, kdy on se chce konečně stát mužem, otcem a partnerem. Možná opravdu dospěl. Možná to ale taky přichází příliš pozdě. Vy se totiž pořád zmítáte mezi dvěma světy. Nechcete rozbíjet rodinu, nechcete ho zranit, cítíte k němu náklonnost, možná i vděčnost. Ale na druhé straně vás láká život, kde jste víc sama sebou, kde se dokážete nadechnout, kde nemusíte nikomu nic splácet.

A vaše tělo vám to říká rychleji, než reaguje mozek. Když se vám nedaří uvolnit se v sexu, není to špatnou technikou nebo nedostatkem přitažlivosti. Je to signál, že mezi vámi zůstalo tolik nevyřčeného, že to brání blízkosti. Sex se totiž často vypíná párům, které mezi sebou nemají jasno.

Pozor ještě na jednu věc. Mohlo by se zdát, že sex je momentálně něco, co je na hierarchii věcí to nejdůležitější. Sex je ale jen důsledek. Ten skutečný problém se jmenuje jinak: Nezvládli jste spolu přerod z mladého páru do rodiny.

Nezoufejte, není vše ztraceno. Pořád ještě zbývá dost času pro nápravu. Nejdřív ale musíte začít s upřímností. Udělejte si uvnitř své hlavy inventuru a vyberte si, co skutečně chcete. Teď se ve vás pere několik pocitů najednou: láska, lítost, strach, zodpovědnost, touha po svobodě. Je přirozené, že hned nepoznáte, co je správná cesta.

Proto si zkuste sama v klidu představit dvě verze života: Jednu, kde zůstanete spolu, a druhou, kde žijete sama. Z které z nich na vás dýchá větší klid? Ne extáze, ne strach, nýbrž klid?

Už to cítíte??? Tak to by měla být pravda. A zkuste si také říct, jestli byste s ním byla, i kdybyste nemusela. Ne ze strachu, ne z lítosti, ale protože je vám vedle něj dobře. To je láska. Všechno ostatní je závazek, zvyk nebo pocit viny.

Ať dopadnete jakkoli, nic není ztracené. Buď spolu vytvoříte novou verzi vašeho vztahu. Dospělou, vědomou, nebo prostě jinou než tu, kterou jste žili… Anebo si dáte svobodu. Obě cesty mohou být správné. Držím vám palce, abyste si dovolila uslyšet svůj vnitřní hlas.