Nový milenec, plastika, nebo jen rezignace? Nejhorší způsoby, jak se vyrovnat se stárnutím

Říká se, že stáří je pro odvážné. Pravda ale je, že spíš je potřeba umět se přibývajícím letům odvážně postavit. A statečně si užívat život, i když vám klouby už neslouží jako dřív, vaši tvář zdobí vrásky a vaše nedávno ještě havraní hříva se změnila v záplavu stříbra. Stárnutí prožívá a vnímá každý jinak, ale tohle nejsou zrovna zdravé způsoby, jak ho (ne)přijmout.

Makat na sobě, snažit se žít zdravě, sportovat, dělat věci, které vás baví a konečně na ně máte čas, to vše je v pořádku. V jakémkoli věku se můžete přihlásit na kurzy tance, procestovat svět, naučit se nový jazyk, začít posilovat, zamilovat se…

Věk nemusí být překážka, proto není potřeba snažit se zastavit čas. Urputná snaha změnit svůj věk, ať už oblečením, které jste nenosili ani ve dvaceti, nebo množstvím plastických operací, jež z vás spíš udělají někoho jiného než mladšího, vás jen vyčerpá. A také zklame, protože chtít v šedesáti vypadat na třicet prostě nejde, s tím je potřeba se smířit.

Ale pozor, nebrojíme tu proti zákrokům, které vám mohou pomoci k mladistvějšímu vzhledu a hlavně k lepšímu pocitu. Proč si nedopřát třeba operaci víček, nejrůznější omlazovací procedury, lifting a podobně. Jen s rozumem a bez očekávání nemožného. I v šedesáti, sedmdesáti či osmdesáti můžete díky svému životnímu stylu, elánu a klidně i díky pomoci plastických chirurgů vypadat přitažlivě a užívat si života plnými doušky.

Někdy to přichází dřív v rámci krize středního věku, ale výjimkou to není ani později. Strach z přibývajících let se řada lidí snaží zaplašit prostřednictvím obrovských životních změn – mladých milenců či milenek, zbrklých rozvodů a podobně.

>>> Když si stárnoucí chlap nabrnkne mladici. Pánové, tohle tempo nevydržíte!

A přestože na lásku a spokojený partnerský život není nikdy pozdě (proto nejspíš přibývá takzvaných šedých rozvodů), často nejde o odchod ze vztahu, který nefunguje, ale spíš krátkodobé poblouznění, co se nakonec nevyplatí. Vášeň a touha totiž v prvním kole nad letitou stabilitou a klidnou sílou dlouhodobého (leckdy životního) vztahu vyhraje, v tom druhém ale nakonec prohraje na celé čáře.

Už jsem stará (starý), všechno je jedno, na ničem už nesejde, nějak to doklepu. Pokud si tohle říkáte, rezignovali jste. A to je to nejspíš ten nejhorší způsob, jak se ke stárnutí postavit – uvěřili jste totiž tomu, že už nemá cenu se o cokoli snažit.

„To je ten největší problém. Jakmile rezignujete na vztahy, péči o sebe, na radost a máte v sobě vnitřně nastavené, že už na tom stejně nezáleží, vypnuli jste vlastní energii,“ říká životní kouč Aleš Kalina. A vypnuli jste ji vy sami, nikoli datum vašeho narození. „Nejdřív odchází energie psychická, po ní i ta fyzická. Uzavíráte se, přestáváte vnímat veškeré příležitosti, přestáváte žít.“

Lidský mozek podle něj funguje díky impulsům, výzvám, radostem. „Když mu tohle nedodáte, začne se utlumovat. A s ním jde dolů i vaše nálada, imunita, chuť cokoli dělat,“ dodává kouč.

Vlastně sami sebe odsuzujete k pomalému bolestnému úpadku. Rezignace není klid, je to pomalý rozpad zevnitř. „Proto lidé, kteří si i ve vyšším věku udrží zájem o život, péči o sebe a kontakt s okolím, často působí mnohem živěji než ti o desítky let mladší,“ říká Aleš Kalina. „Ne proto, že by bojovali proti stárnutí, ale protože ho přijali – a zároveň se nevzdali života.“

Člověk nestárne plynule, ale ve dvou drtivých vlnách. První přijde ve 44, druhá vás čeká kolem šedesátky