Hlavní obsah

Partner se věnuje jen svým vnučkám, já mu dělám v podstatě služku a nevím co s tím

Foto: fizkes, Shutterstock.com

Foto: fizkes, Shutterstock.com

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Roste počet osamělých starších a starých lidí, takže najít si partnera po padesátce a ještě v pětašedesáti ho mít, se zdá být celkem terno. Proto si otázka, jestli zůstat, nebo odejít, zaslouží opravdu rozmyslet. Sylva se právě v téhle rozhodovací fázi nachází. Ve vztahu není šťastná, ale na druhou stranu je možné, že jestli ho ukončí, zůstane už sama. Co jí poradí psychoterapeut?

Článek

Na adresu jakztohoven@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Je mi 65 let, 13 let jsem s přítelem. Mám své 2 dospělé děti, 2 vnoučata, vlastní dům a starám se o 91letou maminku, která bydlí ve svém vlastním domě. Bydlím na vesnici. Přítel bydlí ve velkém rodinném domě, kde žije jeho bratr a syn s manželkou a třemi dětmi.

Je hodný, pracovitý, mladší o pět let a stále atraktivní. Problém, který mě trápí, je, že ve všem upřednostňuje svoje vnučky přede mnou. Denně jsou s námi, dokonce s námi i spí. Pociťuji velké odcizení v našem vztahu. Vše se plánuje a dělá v zájmu vnuček, neboť jejich rodiče se jim nevěnují, jak by měli. Přítel jim to chce vynahradit, ale zapomněl, že já jsem jeho partnerka. Vůbec se mi to nelíbí.

Ke mně se chová hezky. Dojíždím za ním v pátek večer, odjíždím v neděli večer. Stále přes víkend uklízím, peru, hlídám holky a nemám klid, který už ve svém věku potřebuji. Klid je až od 22 hodin a to je přítel tak unavený, že večerní milování již asi 4 roky neexistuje. Navíc je jeho mužství velmi slabé. Někdy by se chtěl milovat ráno, ale to pro mne není zajímavé, takže jej orálně uspokojím. Nemám totiž jistotu, že do ložnice nepřijdou holky. Přes den mne nepohladí, nedotýká se mne, neřekne milé slovo. A já už mu také neumím projevovat něžnosti.

Několikrát jsem s ním chtěla o všem mluvit, ale nikdy nenavrhl nějaké zamyšlení. Takže mě napadá, že od něj odejdu, i když už možná zůstanu sama. Často se přistihnu při myšlence, že tam jezdím nerada. Přes týden mi píše zprávy, že přeje pěkný den, posílá pusky a že mě miluje. Také mu v podobném duchu odpovídám. Když se ho zeptám, jak se měl, odpoví, co dělal s holkami a kde byli. Nikdy se neptá, jak se mám já nebo co budeme dělat na víkendu.

Jen pro ilustraci. Jdeme i s holkami okolo cukrárny a on jde a koupí zmrzlinu jenom jim, mně ani nenabídne. Zlobím se na něj, že upřednostňuje holky přede mnou a ani nevnímá, že jsem smutná. Tak jsem vám to popsala. Co si o tom myslíte vy? Sylva.

Odpověď

Díky za vaši otevřenost a upřímnost, Sylvo. Přinášíte velmi silný příběh, takhle na dálku se zdá, že se možná opravdu nacházíte na konci vztahu, jak sama říkáte. Tak přeji hodně sil. Co si o tom myslím? Důležité je jen to, jak se cítíte vy.

Z toho, co říkáte, se zdá, že ve vztahu jste hlavně kvůli sobě a tomu, abyste se cítila dobře. Nemáte společný majetek, rodinu, nezdá se, že by tedy šlo o nějaký svazek „z rozumu“. Bylo by fajn si sednout a o vaší frustraci spolu mluvit. Třeba by to bylo partnerovi líto, třeba mu nedochází, že pro váš vztah nezbývá žádný prostor. Anebo je to jinak, ale aspoň byste věděla, na čem jste. Ve vztazích, kde se o věcech těžko mluví, může někdy jiná forma komunikace - dopis, e-mail, esemeska - pomoct aspoň otevřít diskusi.

Myslím, že byste si zasloužila spokojený vztah, kde budete ráda. Každý máte svou rodinu. Své děti a vnoučata, své životy. Váš vztah by ale měla naplňovat nějaká společná radost, a ne další povinnosti. Co jste měla na partnerovi vlastně ráda? V čem jste se potkávali? Co vás spojuje? Největší otázka ale je, proč vlastně ve vztahu zůstáváte…

Na závěr pár slov k vnoučatům. Jste partneři, kteří se potkali ve zkušenější části života, už asi lépe víte, co je pro vás to pravé, než v pětadvaceti. Každý jste měl již děti, na ty jste si museli nějak zvykat, k tomu vnoučata. Tyto lidi samozřejmě nelze od partnera odpárat. Prostě musíte brát, že partner už nikdy nebude sám a jen pro nás. Ovšem to rozhodně neznamená vzdát se všech svých potřeb a nároků! I v partnerství s dětmi a vnoučaty je potřeba dělat kompromisy a vycházet si vstříc. Možná právě tam je to důležité o to víc. Respektovat se a zároveň mít své místo.

Ono to zní skvěle, jaký má partner zájem o vnoučata. Moc mu v tom fandím, jen jde o to, aby bylo také místo na vás tak, jak potřebujete. Mnoho mužů se poprvé v životě dokáže věnovat naplno dětem až v roli dědečka. Dřív to třeba nebyla taková priorita, protože pro ně byla důležitější práce nebo koníčky. A ve zralejším věku jim poprvé začne dávat péče a láska k dětem smysl. Je to cenná zkušenost. Pro něj. Je otázka, co potřebujete vy.

Načítám