Článek
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Dobrý den, pane Shorfe, mám na vás dotaz, který se snažím formulovat už delší dobu, protože vlastně nevím, kde přesně je problém. Jde o manžela. Jsme spolu přes dvacet let a máme děti. Posledních několik let jsou ale naše vztahy velmi komplikované, mimo jiné kvůli jeho obrovským problémům s alkoholem, které mají zjevný fyzický a bohužel již asi i mentální dopad. Momentálně spolu ani dočasně nebydlíme.
Asi jako mnoho alkoholiků samozřejmě své pití klade za vinu všem okolo. Cokoliv řeknu a není to pochvala, považuje za shazování, neuznání, ne-li vydírání. Já ale nemám pocit, že bych mu chtěla dokazovat, že je špatný člověk nebo že za nic nestojí. Jako kdyby to byla hra na tichou poštu a mezi mými slovy a jeho mozkem docházelo k totálnímu zkreslení: on velmi často slyší osobní odmítnutí nebo důkaz toho, že ho považuji za neschopného a nedostatečného, i když to tak vůbec nemyslím.
Typický příklad: něco udělá s dobrým úmyslem, chce pomoct, něco zařídit nebo vyřešit. Jenže to udělá jednostranně, bez domluvy, případně v době, kdy je pod vlivem alkoholu, a výsledkem je, že mi jeho „pomoc“ přidělá další problém. (Naprosto nevhodný termín, dodatečné vyplývající kroky, které už musím zařídit já, apod.) Když mu pak řeknu, že oceňuji úmysl, ale že způsob, jakým to udělal, je pro mě problém, často jako by vůbec neslyšel tu první část. Zůstane mu jen: „Neocenila jsi mě. Myslíš si, že všechno dělám špatně.“
Podobně to funguje s hranicemi. Když řeknu „tohle nechci“, „teď nemohu“, „nebudu s tebou teď mluvit“ nebo „pokud budeš opilý, nebudeš tady“, on to často nevnímá jako informaci o konkrétní situaci nebo o mé hranici, ale jako útok na sebe. Jako by věta „tohle chování nepřijímám“ automaticky znamenala „ty jsi špatný a odmítám tě“.
Velmi dlouho jsem měla tendenci vysvětlovat, uklidňovat, dokazovat, že ho neodmítám jako člověka, jen nesouhlasím s něčím konkrétním. Snažila jsem se hledat jiná slova a jiné formulace. Jenže čím déle to trvá, tím víc jsem si jistá, že problém asi není v tom, jak to říkám, ale že on to v určitém rozpoložení prostě jinak slyšet nedokáže.
V posledních dvou měsících, kdy máme fyzický odstup, si navíc uvědomuji, jak moc jsem se během let přizpůsobovala jeho reakcím. Jeho stres, pití, vztek, zklamání nebo praktické problémy se postupně staly něčím, co jsem automaticky předvídala a snažila se zvládat, protože to krátkodobě snižovalo chaos. Teď některé z těch věcí přestávám dělat. Neodpovídám automaticky pokaždé, když chce komunikovat, donekonečna nevysvětluji a nesnažím se za každou cenu zabránit tomu, aby nesl důsledky svého jednání.
Kde je hranice mezi tím, že druhému člověku neumím něco správně vysvětlit, a tím, že už on sám v určitém psychickém rozpoložení nebo třeba pod vlivem alkoholu není schopen to sdělení přijmout tak, jak bylo míněno? Předem děkuji za vaši odpověď, v kterou velmi doufám. Eliška
Odpověď
Milá Eliško,
myslím, že jste pojmenovala jednu z největších pastí vztahu s člověkem, který má problém s alkoholem. Člověk vedle něj postupně začne věřit, že kdyby jen našel správná slova, správný tón, správný okamžik a správnou kombinaci laskavosti a důraznosti, všechno se nějak podaří vysvětlit. Jenže ono to tak často není.
Vy mu něco řeknete a on neslyší to, co jste řekla. Slyší to, čeho se bojí. Vy řeknete: „Oceňuju, že jsi mi chtěl pomoct, ale tohle mi přidělalo další práci.“ On slyší: „Jsi neschopný.“ Vy řeknete: „Když budeš opilý, nechci s tebou mluvit.“ On slyší: „Jsi pro mě odporný člověk.“ Vy řeknete: „Tohle nechci.“ On slyší: „Odmítám tebe.“
A vy pak začnete (marně) opravovat jeho interpretaci. „Ale já jsem neřekla, že jsi neschopný. Já jenom…“ A vysvětlujete. A vysvětlujete. A hledáte jiná slova. A nakonec zjistíte, že už půl hodiny neřešíte původní problém, ale dokazujete člověku, že jste ho vlastně nechtěla ranit.
A vy to víte nejlíp sama, že jde o extrémně vyčerpávající způsob života. A myslím, že jste správně pochopila, že některé věci už nejsou jen o komunikaci. Když je člověk opilý, emočně rozhozený nebo dlouhodobě pod vlivem alkoholu, nemusí být v tu chvíli vůbec schopný slyšet věci tak, jak jsou řečené. Můžete komunikovat dokonale a stejně se k němu dostane úplně jiná zpráva.
Jak si nastavit hranice
A teď to důležité. Není vaší povinností zajistit, aby správně „překládal“ to, co mu říkáte. Podle mého názoru je to přesně ta hranice, kterou jste během těch let možná postupně ztratila. Začala jste řešit svoje chování… a zároveň jeho reakce. Předvídala jste, co ho naštve. Co ho urazí. Co ho rozhodí. Kdy bude pít. Kdy bude mít špatnou náladu. Co je potřeba udělat, aby byl klid. A když něco provedl, začala jste řešit následky, protože bylo jednodušší je vyřešit než čekat, co způsobí.
Jenže tím člověk velmi nenápadně převezme odpovědnost za život druhého. Proto mi přijde velmi zdravé to, co popisujete v posledním odstavci svého dotazu. Že už neodpovídáte automaticky. Že už nevysvětlujete všechno desetkrát. Že se nesnažíte za každou cenu zabránit tomu, aby nesl následky svého jednání. Přesně tato část vašeho dopisu je známkou toho, že se z toho začínáte vymotávat.
A ještě k hranicím. Hranice není nástroj, kterým přimějete druhého člověka, aby se změnil. Hranice je něco, co nastavujete sama sobě. „Když budeš opilý, nebudu s tebou řešit naše manželství.“ „Když na mě budeš křičet, zavěsím.“ „Když budeš pít, nebudeme spolu bydlet.“ Nemusíte mu u toho ještě dokazovat, že ho máte ráda.
Váš manžel může být zraněný. Může mít pocit, že ho odmítáte. Může vám říkat, že jste bezcitná. Může si o vašem rozhodnutí myslet cokoliv. Ale to ještě neznamená, že jste udělala něco špatně. Vy totiž můžete odmítat jeho chování a současně neodmítat jeho jako člověka.
Můžete ho mít ráda a nechtít s ním bydlet. Můžete mu přát, aby se z alkoholu dostal, a přitom mu nechtít pomáhat zahlazovat následky jeho pití. Můžete chápat, proč něco dělá, a přesto říct: „Takhle už žít nebudu.“
Tohle rozlišení je podle mě strašně důležité. Protože pochopit člověka neznamená přijmout všechno, co dělá. A milovat někoho neznamená nechat ho, aby vám postupně rozbil život.
Po dvaceti letech je velmi těžké přestat být člověkem, který všechno drží pohromadě. Jenže právě teď potřebujete zjistit, co se stane, když přestanete.
Možná se něco rozpadne. Ale možná po dlouhé době přijde situace, kterou nebudete muset řešit vy.
Takže bych se už tolik neptal: „Jak mu to mám říct, aby to pochopil?“ Ptejte se spíš: „Co udělám, když to nepochopí?“ Protože na tu první otázku nemáte odpověď ve svých rukou. Na tu druhou ano. A v situaci, kterou popisujete, bych dal přednost té druhé.
Své dotazy pro vztahového kouče posílejte na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz. Pokud bude váš dotaz vybrán, bude i s odpovědí zveřejněn. Vše zůstává anonymní, záleží na vás, co do dotazu napíšete. Kontakty na čtenáře ani na pisatele dotazů nezprostředkováváme.
