Jste hodní až moc? Možná neumíte nastavit zdravé hranice. Poznáte to podle těchto signálů

O osobních hranicích se dnes mluví velmi často. Je to prostor, který chrání naši psychickou i fyzickou pohodu. Jistě, člověk musí dělat i to, v čem mu vždy dobře není, ale nesmí se z toho stát standard. „Pokud jsou naše hranice příliš volné, často se přistihneme, že děláme něco, co jsme dělat nechtěli, souhlasíme jen proto, abychom druhého nezklamali, nebo dlouhodobě upřednostňujeme potřeby druhých lidí před těmi svými,“ tvrdí Kateřina Zemánková, terapeutka z centra komplexní rodinné péče Family Hub Nusle.

Může se ale i stát, že jsou vaše hranice příliš pevné a vy pak působíte nedostupně a sobecky. Odmítáte jakékoliv kompromisy nebo se ze strachu před zraněním uzavíráte příležitostem a vztahům, které by pro vás mohly být přínosné. Ani tento extrém není v pořádku. „Zdravé hranice nejsou ani úplně volné, ani neproniknutelné. Jsou dostatečně pevné, aby nás chránily, ale zároveň pružné, aby nám dovolily zkoušet a hledat, co je pro nás dobré,“ objasňuje terapeutka.

Jak poznáte zdravě nastavené hranice?

Jedním z nejčastějších signálů, že nemáte zdravě nastavené hranice, je snaha zavděčit se druhým za každou cenu. Někdy si překročení vlastních hranic uvědomíme až zpětně, například podle toho, že jsme po setkání s druhými vyčerpaní, podráždění nebo cítíme vztek, který jsme v dané chvíli nedokázali vyjádřit. Varovným signálem může být i to, že své potřeby zlehčujeme, často se omlouváme nebo máme pocit, že nesmíme za žádnou cenu odmítnout.

>>> Jak se pozná nízké sebevědomí? Žárlivost, toxické vztahy i „neviditelnost“

Obtíže s nastavováním hranic mohou souviset s nižším sebevědomím, strachem z odmítnutí nebo s předchozí zkušeností ve vztahu, kde byly hranice překračovány. Roli hraje ale i dětství. „Větší problém s nastavováním hranic mohou mít lidé, kteří si své hranice nemohli nastavovat v dětství. Pokud dítě opakovaně zažívá, že jeho nesouhlas není brán vážně, že musí poslechnout bez možnosti vyjádřit svůj názor nebo že je přijímané především tehdy, když je poslušné, může si toto nastavení přenášet i do dospělosti,“ varuje Kateřina Zemánková.

Proto je důležité podporovat děti v tom, aby si dokázaly hranice zdravě nastavovat. Neznamená to přitom, že dítě vždy rozhoduje nebo že mu dospělý nemůže určit pravidla. Podle terapeutky by ale dítě mělo mít možnost vyjádřit nesouhlas.

Naše hranice nejčastěji překračují lidé, kteří jsou nám nejbližší – partneři, rodina nebo blízcí přátelé. „Stojí za to svou hranici nejprve jasně a konkrétně vymezit. Dále je dobré zaměřit se na to, zda se druhý snaží našim hranicím porozumět a své chování změnit, nebo je naopak zlehčuje, zesměšňuje či opakovaně ignoruje. Pokud jsme svou hranici několikrát jasně vytyčili a partner nebo přítel ji stále nerespektuje, měl by to pro nás být varovný signál,“ míní Kateřina Zemánková. Někdy problém nespočívá v tom, že by druhý nerozuměl našim potřebám, ale v tom, že je nechce respektovat. Pak je na místě zvážit, zda v takovém vztahu chcete setrvávat.

>>> Sedm varovných signálů v přátelství! Red flags nesledujte jen u partnera, ale i u kamarádů

Ženy mívají s nastavováním hranic potíže častěji. „Bývají od dětství více vedené k tomu, že mají být hodné, vstřícné, pečující a poddajné,“ varuje terapeutka. Mnoho žen proto dobře ví, co potřebuje jejich partner, děti nebo přátelé, ale mnohem obtížněji odpovídá na otázku, co potřebují ony samy. Když se potom pokusí říct ne, mohou mít pocit viny a připadat si sobecky.

Nastavování hranic není projevem sobectví ani odmítání druhých. Naopak je základem zdravých vztahů, vzájemného respektu i psychické pohody. Když dokážete chránit své potřeby, máte mnohem více energie být oporou i lidem kolem sebe.

Pět užitečných drobností, jak být pozitivnějším člověkem, aniž byste se museli přetvařovat