Prý jsem pitomá úča a neumím přijímat dobro. Psychoterapeut mě přesvědčil, že jsem k ničemu

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, mám takový problém. Před lety jsem chodila sedm let dvakrát týdně na terapii, cítila jsem se tam celou dobu strašně špatně, propukly u mě ještě větší úzkosti než předtím a mám je dodnes.

Nechci říkat, že mi to s ničím nepomohlo, to bych lhala, v hodně věcech mi to samozřejmě prospělo, ale způsobilo mi to jiné problémy a mám dojem, že následky jsou čím dál horší, i když už jsem několik let odtamtud pryč.

Celou dobu mě pan terapeut (psychoanalytik) přesvědčoval, že je normální, že se tam cítím špatně, že je to můj problém, že si za všechno můžu sama, že on je ve všem nevinně, že mu podsouvám věci, že ho chodím devalvovat, že neumím přijímat dobro a jsem nevděčná. Vysvětloval mi, že lžu, že si vymýšlím, že se mi nikdy nic špatného nestalo a tak. Jednou mi řekl, že jsem pitomá úča.

Nelíbilo se mi to, byla jsem hrozně naštvaná a smutná, ale nakonec mě zlomil. Vždycky když jsem tam šla, tak se mi dělalo strachem na zvracení, od té doby skoro nemůžu jezdit tramvají.

On mi ty věci vysvětloval, navíc je to odborník, tak jsem mu nakonec uvěřila. Říkala jsem si, že kdybych měla třeba zlomenou nohu, tak bych se s doktorem na rentgenu přece taky nehádala, že ji mám v pořádku. Nechtěla jsem jít jinam, přišlo by mi to zbabělé, všechno jsem to brala jako součást procesu. Navíc mi říkal, že věří tomu, co dělá, a že v těch pacientech čte jako v knize. Takže jsem mu nakonec uvěřila, že jsem špatný člověk a jsem k ničemu, a teď se s tím každý den peru.

Vy tady často čtenářům doporučujete terapii, tak mě zajímá, co si o tom myslíte. Vážně nemůže terapeut udělat nikdy žádnou chybu? Opravdu je to všechno jenom věc toho klienta? Někdy si říkám, že mám ty úzkosti za trest, že jsem taková, brečím skoro každý den. Potřebuju to vědět. Děkuju vám. Katka

Milá Katko, řeknu vám to na rovinu. To, co popisujete, je jednoduše hrozné. Už jen z podtónů vašeho dotazu je totiž cítit, že si stále nejste jistá, kdo za vzniklou situaci může. Zjevně se pořád snažíte pochopit, co se vlastně stalo, a hlavně, jestli chyba náhodou nebyla ve vás. Odpovím vám hned na začátku úplně jasně, protože to je otázka, kolem které se celý váš příběh točí:

Ne. Terapeut opravdu nemá vždy pravdu. A ano, terapeut může klientovi ublížit.

Terapie není rentgen. A terapeut není neomylný lékař, který vidí objektivní realitu, zatímco klient se jen plete. Terapie je vztah dvou lidí. A jako každý vztah může být léčivý, anebo (doufejme, že v menšině případů) zraňující.

To, co popisujete, není běžný průběh terapie, i když vám bylo opakovaně řečeno, že ano. Ano, někdy se člověk v terapii cítí nepříjemně. Otevírají se staré rány, člověk se setkává s věcmi, kterým se dlouho vyhýbal. Jenže rozdíl spočívá v jedné zásadní věci: nepohodlí má nakonec vést k většímu pocitu bezpečí a porozumění, nikoli k postupnému rozpadu sebeúcty.

Pokud klient odchází dlouhodobě s pocitem, že je špatný člověk, že si za všechno může sám, že jeho prožívání není pravdivé, měla by se mu rozsvítit kontrolka, že je něco špatně. Terapeutický proces by měl klientovi přinést úlevu, ne naopak.

Uvědomte si, že každý doktor nemusí být fajn. Že můžete narazit na někoho, kdo vám nesedne. Nebo dokonce na narušeného jedince, který zneužívá svou moc nad někým, kdo je zrovna slabý. Těžko mluvit o tom, co se mělo udělat, ale do budoucna okamžitě takové sezení opusťte a najděte si někoho jiného.

Ve vašem dopisu mě zvedlo ze židle hned několik momentů. Nechci hodnotit konkrétního terapeuta, kterého neznám, ale všiml jsem si dynamiky, která může být pro klienta velmi destruktivní:

Tělo totiž často ví dřív než hlava, co se děje. Když se vám před každou cestou dělalo na zvracení, nebyla to „rezistence vůči léčbě“. Byl to varovný signál ohrožení.

Rozumím i tomu, proč jste zůstala. Klienti v terapii často věří víc terapeutovi než sami sobě: přece právě proto do ní přicházejí. A když odborník opakovaně říká, že problém jste vy, člověk postupně začne pochybovat o vlastní realitě. Není to slabost. Je to obyčejná lidská důvěra.

Ptáte se, jestli jsou vaše dnešní úzkosti trestem za to, jaká jste. Nejsou.

Mnohem pravděpodobnější je, že se dnes potýkáte s následkem dlouhodobé zkušenosti, ve které vaše pocity nebyly brány vážně a kde jste se naučila nedůvěřovat sama sobě. To je paradoxně něco, co může vzniknout právě ve vztahu, který měl být původně bezpečný.

Dobrá terapie totiž nestaví klienta do pozice „pokaženého člověka“. Naopak mu pomáhá postupně rozumět sobě tak, aby se jeho vnitřní hlas stal laskavější (a ne krutější).

Možná teď udělám krok, který vás překvapí: já bych vám v této chvíli terapii automaticky nedoporučil. Ne hned. Ne jako první řešení.

Nejdřív je potřeba vrátit vám něco základního. Důvěru ve vlastní prožívání. Aby vaše zkušenost přestala být obžalobou a stala se informací.

Až potom má smysl přemýšlet, jestli a s kým do další terapie jít. Dobrou terapii totiž poznáte mimo jiné podle toho, že v ní můžete říct „Tohle mi nesedí“ a váš vztah s terapeutem se tím nezhroutí.

Na závěr něco, co považuji za důležité: Z vašeho dopisu nemám pocit, že píše „špatný člověk“. Píše člověk, který se sedm let snažil vydržet něco, čemu věřil, protože chtěl být lepší. To není známka poruchy charakteru. To je známka velké vytrvalosti.

Někdy je uzdravující začít úplně malou změnou. Uvěřte, že jste za to nemohla vy.