S mužem už šest let jenom mlčíme, jsme vedle sebe jako neviditelní. Nechci tak žít až do konce života!

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Osmělila jsem se vám napsat můj vztahový problém, který mě trápí již skoro šest let. Tak jsem se osmělila, že se svěřím. Je mi 50 let a mám manžela, kterému je 48 let. Jsme manželé již 17 let. Brali jsme se z lásky, ne že musíme. První dítě přišlo na svět dva roky po svatbě, potom další. Žili jsme nejdřív ve městě, z kterého pochází můj muž, a pak jsme se odstěhovali do úplně jiného města, kde ani jeden nemáme žádnou rodinu ani přátele.

Manžel je kamioňák a já jsem stále žena v domácnosti. Šla jsem sem s těžkým srdcem a s vědomím, že jsme tady jen dočasně, že byt časem prodáme a koupíme si něco v kraji, kde máme rodinu. Ale jsme tady pořád. Nejsem tady šťastná, cítím se hodně sama. Jsem pořád jen s dětmi, manžel je většinu dnů v roce na cestách v zahraničí. O jeho životě nic nevím, a kdybych se zeptala nějak víc osobně, nepoví mi nic. A tak je to stále.

Největší trápení mám od roku 2020. Ze dne na den jsme se přestali bavit úplně, žijeme vedle sebe jako neviditelní. Nevím, co mám dělat. Vždy když přijede domů z turnusu, my dva opravdu nepromluvíme ani slovo jen tak. Vůbec nevím proč, co se stalo, nejsem si vědoma, že bych mu ublížila. Sdílíme spolu ložnici, ale žádný intimní kontakt spolu nemáme, a vždy to fungovalo.

Jsem bezradná žena, poraďte mi, co mám dělat, co by bylo nejlepší, upřímně. Tady je každá rada nad zlato. Takhle žít do smrti nelze, už jen taková představa mě popravdě děsí. V srdci ho stále mám, mám ho ráda, ale z jeho strany nemůžu říct, opravdu nevím. Ráda bych to nějak vyřešila, aby se to mezi námi nějak pohnulo, i kdyby razantně. Ta ignorace je hrozná. Prosím, poraďte. Děkuji, s pozdravem Jindra

Milá Jindro, děkuji vám za důvěru. To, co popisujete, není „malý vztahový problém“, ale dlouhodobý stav osamění (ve dvou). Být s někým a zároveň se cítit sám, to je jedna z nejtěžších forem samoty vůbec. A to si rozhodně nezasloužíte.

Zkusím k vám být co nejvíc upřímný, aniž bych svými písmeny ubližoval. Jindro, vy nežijete šest let v hádce. Vy žijete šest let v tichu. A ticho ve vztahu nebývá nikdy neutrální. Často jde o způsob komunikace, někdy ve formě pasivní agrese, jindy zase jako prachsprostý útěk. Každopádně, sama dobře víte, že jde o stav, který člověka pomalu vysušuje zevnitř.

Zastavil bych se u popisu jednoho z vašich pocitů. Píšete, že si nejste vědoma důvodu, proč se k vám partner začal takto chovat: „Nevím, co se stalo. Nejsem si vědoma, že bych mu ublížila.“ To, co v dotazu popisujete, je naprosto klíčové. Pokud totiž jeden z partnerů „odejde“ ze vztahu beze slov a tomu druhému to nikdy nevysvětlí, zůstává jen těžko zpracovatelný pocit viny a bezmoci. A přesně v tomto rozpoložení žijete nyní vy.

Většinu roku je váš muž na cestách, tedy mimo domov. To samo o sobě není pro váš vztah optimální, ale když se k tomu přidá nulová komunikace, vytvoří se smrtící koktejl. Co se vše stalo mezitím? Čeho všeho jste se vzdala? Opustila jste kvůli němu své zázemí, zůstala doma, vzdala jste se dospělých vztahů a skončila bez opory. Nic z toho ale nevypovídá o vaší slabosti. Prostě jste se jen dostala do objektivně těžké životní situace. A není důvod se utrápit k smrti. Život je krásný a vy ho můžete ještě naplnit zcela jinými zážitky.

Ale teď to podstatné. Vámi popsaný stav se sám od sebe nikam nepohne. Zázračné řešení, které přinese osud, se nenaplní. Musíte zvážit, jak převzít iniciativu. Šest let je totiž objektivně dost dlouhá doba na to, aby vám bylo jasné, že „čekání“ není řešení.

Máte v zásadě tři možnosti a žádná není úplně špatná. Jen je každá z nich pro vás ve vaší situaci psychicky extrémně náročná:

Žádné náznaky, žádné opatrné otázky či chození okolo horké kaše. Sdělte partnerovi, co s vámi už měsíce vnitřně cloumá. Řekněte mu to klidně a věcně, třeba jen jednou větou: „Takhle už žít nemohu. Potřebuji vědět, co se mezi námi stalo a jestli o tenhle vztah ještě stojíš.“ Možná se dozvíte věci, které budou hodně bolet. Ale bolest z pravdy je nakonec vždycky lepší řešení než život v nekonečné nejistotě.

Párová terapie má smysl i tehdy, když je jeden z partnerů takzvaně „zavřený“. Musí ale na sezení alespoň dorazit. Když odmítne, můžete jeho postoj považovat za dost jasnou odpověď.

Tohle možná nebude znít hezky, ale je třeba to říct. Váš život musí dostat kvalitnější náplň. Čekat na manžela, až se vrátí z turnusu (a zahájí svůj mlčící rituál), nikam nevede. Jindro, vy potřebujete získat zpět ztracený život. Mít zase přátele, vlastní svět snů, práci a směr.

Píšete, že ho máte stále ráda. To je sice fajn, ale vztah nemůže stát jen na lásce jednoho z partnerů. A určitě nechcete žít až „do smrti“ v roli neviditelné ženy. To je jako byste pomalu mizela z tohoto světa.

Během čtení vašeho dotazu jsem si všiml, že už se ve vás přece jen něco hnulo. Ze smutku se stává zdravý vztek a vy cítíte, že už mu nedovolíte, aby vás ignoroval. Věřím vám, že stojíte o posun ve vaší životní situaci, byť by přinesl razantní závěr. No sláva! Máte pořád ještě funkční instinkt. A víte, co? Některé umírající vztahy se někdy paradoxně zvetí až ve chvíli, kdy jeden z partnerů konečně řekne: „Tak takhle už vážně ne!“

Držím vám palce. A věřte mi, ať už se rozhodnete jakkoli, máte právo na život, ve kterém vás váš nejbližší člověk vidí a slyší.