Víkendy s partnerem? Buď je se svými dětmi, nebo s kamarády. Náš společný čas je na posledním místě

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, ráda bych se zeptala na váš názor ohledně vztahu, ve kterém si nejsem jistá, zda je nastavení fér. Můj partner má dvě děti z předchozího vztahu. Má je mít jednou za 14 dní na víkend. Pokud má ale on sám nějakou akci (například s kamarády, koníček a podobně), víkend s dětmi si bez problémů přesune na jiný termín – a jeho bývalá partnerka mu v tom vychází vstříc.

Zároveň ale tvrdí, že víkendy s dětmi jsou „dané“ a že se s nimi nedá hýbat. Výsledkem je, že když se víkendy přesouvají, děje se to výhradně kvůli jeho vlastním akcím. Já pak musím čekat, až zbyde volný víkend, kdy nemá děti ani jiné plány, a teprve tehdy se můžeme domluvit na společném čase. On samozřejmě tvrdí, že společný čas je i ten s dětmi, ale já si myslím, že rozhodnutí mít děti mělo být jeho a omezit by se měl hlavně on, a ne já.

Mám pocit, že flexibilita v plánování funguje jen jedním směrem – ve prospěch jeho potřeb, a že já jsem v tomto systému vždy až poslední. Nevadí mi, že má děti, ani to, že jsou pro něj důležité. Vadí mi ale, že se s naším vztahem při plánování nepočítá stejným způsobem jako s jeho osobními aktivitami.

Ráda bych věděla, zda je můj pocit oprávněný a kde je podle vás hranice mezi pochopením pro partnera s dětmi a situací, kdy už je partnerka dlouhodobě odsouvána. Děkuji za váš názor. Nela

Dobrý den, Nelo, váš pocit je nejen oprávněný, ale také velmi přesně pojmenovaný. Vy totiž neřešíte „děti z minulého vztahu“, ale nastavení priorit a moci v současném vztahu. A to je podstatný rozdíl.

Z toho, co popisujete, je zřetelně vidět jedno pravidlo: Flexibilita ve vašem vztahu existuje, ale bohužel ne pro vás. Víkendy s dětmi nejsou pevné, jak partner tvrdí. Jsou pevné jen tehdy, pokud by se měly měnit kvůli vám. Když jde o jeho kamarády, koníčky nebo osobní program, najednou to jde. To samo o sobě není problém rodičovství, ale rozhodnutí, komu se vychází vstříc.

Argument „společný čas s dětmi je taky společný čas“ bývá častý, ale je potřeba říct nahlas, že to není totéž. Partnerský vztah potřebuje i čas, kdy nejste „součást rodiny“, ale dva lidé, kteří se chtějí vidět, mluvit spolu, být spolu. To nijak nesnižuje jeho otcovství. Jen to uznává realitu vztahu.

Ještě je třeba říct, že žárlení na děti a na partnerovy koníčky či víkendy s kamarády je častý vztahový problém. Zejména v takzvaných „slepených rodinách“, kde se mísí děti z bývalých vztahů s novými partnerkami či partnery.

Dá se tomu předejít tím, že si nastavíte priority. Že porozumíte tomu, jaká je partnerova představa o dělení času: na ten, který věnuje sobě, na ten, který věnuje dětem, a pak na ten, který věnuje svému partnerovi – tedy vám.

Někomu stačí mít čas pro sebe jeden den v týdnu odpoledne a jiným nestačí ani sedm dní v kuse. A vy máte evidentně nastavena zcela jiná očekávání. A ta by se měla sladit. V angličtině se tomu říká „expectation management“. Když očekáváte, že každý druhý víkend máte svého muže jen pro sebe, a on vám do toho „hodí vidle“, jste zklamaná. A nejen to. Cítíte se odstavená na vedlejší kolej. No a z takového pocitu pak vznikají vážné partnerské problémy.

Jak zní moje rada? Musíte svá očekávání sladit. Samozřejmě, pokud je to možné. A já bych si tipnul, že jste si ještě pořádně nedupla. A pokud ano a on nereagoval, zřejmě si myslí, že si může dělat, co chce. To znamená, že je sebestředný a na vás mu záleží méně než na sobě. Anebo je nedospělý, což znamená, že si ani neuvědomuje, že partnerská vyrovnanost je právě v pocitu, že občas nedostane, co chce, a podřídí se své ženě.

Jasně, máte pravdu, že rozhodnutí mít děti bylo jeho a odpovědnost za logistiku s tím spojenou by měla ležet primárně na něm. A pojďme být klidně ještě tvrdší (ale spravedliví). Pokud se partnerovy osobní aktivity plánují s větší péčí než váš společný čas, pak už nejste partnerka (od slova rovnocenní parťáci), ale čekárna. A to (dlouhodobě) žádný vztah neunese. Ve vás pak přirozeně narůstá (oprávněný) pocit, že ustupujete pořád jenom vy.

Doporučuji neřešit to formou výčitek, ale otevřeně pojmenovat vzorec: Řekněte mu, že vidíte, jak se s termíny volně hýbe, ale nikdy ne kvůli vám. A že potřebujete, aby byl váš společný čas plánován se stejnou váhou jako jeho ostatní priority.

Nejde o zanedbávání dětí. Jde o to, jestli ve vztahu stojíte vedle sebe, nebo jestli vy stojíte stranou a čekáte, až se na vás dostane řada. A to už je otázka, na kterou by si měl odpovědět hlavně váš partner.

Vy byste v tomto procesu měla prozkoumat tři možnosti budoucího vývoje:

Sečteno a podtrženo: bojujte za své právo partnerky.