Chtěl chodit domů, jak se mu zachce, a já měla jen vařit, prát a mlčet. Nechci žít jako děvečka!

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Často čtu příběhy ve vaší rubrice. Dnes jsem se rozhodla napsat i svůj. Žiju s partnerem 15 let ve vztahu. Máme každý za sebou jedno manželství. Mně je 57, partnerovi 69. Začátkem prosince partner, který už je v důchodu, si stále vymýšlel různé záminky, aby nemusel být doma. Do té doby ležel většinu dne v posteli u televize, žádná společná aktivita. Odmítal kamkoliv chodit, že je vše drahé.

Na Štědrý den jsem si myslela, že je vše úplně normální. Proběhla večeře, rozbalování dárků, ale potom přítel odešel do svého pokoje. Já jsem za ním šla, že si dáme ještě dezert, ale on si s někým telefonoval a do toho telefonu říká: Miláčku, jak je… Já zůstala jako opařená. Tak jsem na něj uhodila, co to bylo. Že prý nic. Od té doby naše komunikace nic moc.

Přítel začal chodit pořád pryč, zjistila jsem, že hraje bedny. Chodí se domů jen najíst a vyspat. Finančně mi přispíval vždy jen polovinou na nájem a na domácnost nic – s tím, že on taky kupuje jídlo, ale v menší míře než já.

Jsem v částečném invalidním důchodu bez viditelného postižení a přivydělávám si jako pokojská. Před pár dny jsem zjistila, že se schází s údajně lehčí ženou. On mi řekl, že si bude dělat, co chce, ať se mi to líbí, nebo ne. Domů si chce chodit, jak chce, a vyžaduje mít navařeno, vypráno, uklizeno, prostě servis. Po hádce jsem bouchla a řekla jsem, ať se rozhodne, že já takhle žít nechci – jako děvečka. Tak si vzal nějaké věci a odstěhoval se do bytu k bývalé manželce, mají společný byt. Já jsem v šoku, čeho jsem se to vlastně dočkala. Nevím, jak se s tím vyrovnat, on se na to připravoval asi nějakou dobu, já to beru jako podpásovku. Co si o tom myslíte? Děkuji. Beata

Milá Beato, to, co popisujete, není tradiční „krize po patnácti letech“, ale tiché vystoupení ze vztahu. A můžu vás ujistit, že bezeslovný odchod zcela jistě probíhal už delší dobu. Jen se odehrával bez vašeho vědomí a vy jste si ho nevšimla. Žila jste v domnění, že jste pořád „my“, zatímco on už byl mentálně jinde a připravoval si zadní vrátka.

Myslím, že dokážu odhadnout, co vás bolí nejvíc. Možná ani tolik nejde o jinou ženu. Řekl bych, že vám jde o tu nefér nerovnost. Vy jste byla doma, starala se, vařila, prala, přizpůsobovala se jeho únavě. A on si mezitím začal žít vlastní paralelní život. V momentě, kdy jste situaci pojmenovala, byla jeho odpověď jednoznačná. Nebyla to snaha něco zachránit, ale jasné sdělení: „Já chci servis a svobodu a ty se s tím smiř.“ To ale není partnerský vztah. To je jen pohodlné spolubydlení, které funguje jen do chvíle, než se ozvete.

Váš šok je pochopitelný. Ale zatímco pro vás to byla náhlá rána z čistého nebe, pro něj jen logické vyústění procesu, který už běžel měsíce, možná roky. Proto máte pocit podpásovky. A máte pravdu. On vás zradil nejen zmíněnou nevěrou, ale hlavně svojí totální neupřímností.

V tuhle chvíli je pro vás důležité jedno: Vy jste se zachovala zdravě. Ve chvíli, kdy jste řekla „tak takhle ne“, jste si zachovala sebeúctu. Ano, partner odešel. Ale kdybyste mlčela, přišla byste o sebe sama a postupně byste zmizela vy. Ne fyzicky, ale metaforicky.

Umím si představit, jak se teď cítíte. Přichází fáze, která bolí nejvíc: Smutek, zmatek, pocit, že jste byla „použitá a odložená“. Zkuste se mentálně přenastavit. Zkuste si říkat, že nejde o žádné vaše selhání. Je to jen konec vztahu, který už dávno nebyl rovnocenný. A partnerův odchod je paradoxně možná ta nejčistší věc, kterou v poslední době udělal.

Nesnažte se ho chápat. Nezkoumejte, co jste udělala špatně, jaké měl pohnutky, proč se to stalo. Snažte se vrátit k sobě. K tomu, co ještě chcete zažít. Ke vztahu, kde nebudete služka ani kulisa. V 57 letech pořád není pozdě. Je to přesně ten věk, kdy už přesně víte, co nechcete a nebudete tolerovat.

Držím vám palce. Ne proto, aby se partner vrátil. Ale proto, abyste se už nikdy nemusela ptát, jestli je v pořádku chtít úctu.