Žena se se mnou přestala líbat. Asi už mě nemiluje a někoho má! Kouč radí, jak se jí správně zeptat

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Zdravím, chtěl jsem se optat, jestli je normální, že žena se se mnou celý život líbala a nyní cca 2 roky to nepraktikuje? Jsme oba lehce přes 50 let. Podezírám ji, že někde někoho má, a proto to nepraktikuje se mnou. Soulož máme cca 1krát týdně, i když já bych mohl častěji. Chrup mám absolutně zdravý, jsem nekuřák, pravidelně si čistím zuby. Říká se, že kdo nelíbá, již nemiluje. Docela mě to frustruje a myslím, že (nejen pro mě) je líbání velice důležité v intimitě a dává mi i pocit, že mě žena stále miluje. Brát si to, co žádám, někde jinde, to není můj styl. Díky za info. Milan

Milý Milane, děkuji za váš dotaz. Četl jsem ho několikrát a mezi řádky jsem z něj necítil ani tak žárlivost, jako spíš smutek. Smutek z toho, že vám ve vztahu zmizelo něco, co pro vás představovalo blízkost. A právě to je podle mě podstatnější než samotné líbání.

Lidé často říkají, že sex je nejdůležitější součást partnerského života. Já si to ale úplně nemyslím. Sex je důležitý, ale ještě důležitější jsou drobné projevy náklonnosti, které vytvářejí pocit bezpečí. Dlouhé objetí po příchodu domů. Pohlazení při sledování filmu. Ruka položená na rameni. A ano, samozřejmě, také polibek.

Psycholog John Gottman, který více než čtyřicet let zkoumá partnerské vztahy, tvrdí, že spokojené páry od těch nespokojených často neodlišují velká romantická gesta, ale právě každodenní maličkosti. Nazývá je „nabídkami ke spojení“ neboli drobnými pokusy navázat kontakt. Když partner tyto nabídky dlouhodobě přijímá, vztah sílí. Když je začne odmítat nebo mizí úplně, druhý člověk začne mít pocit, že mezi nimi vzniká neviditelná vzdálenost.

Když to přeložím do obyčejného jazyka, tak mě napadá, že jste určitě slyšel „stokrát nic umořilo osla“. Tedy, že hromada maličkostí nakonec zabila vztah. Nešlo tam o nevěry, alkoholismus ani násilí. Naopak, o nasčítané pidikřivdy. To, co vám radím, je obrátit to naruby a vytvořit situaci, kde „stokrát něco malého, hezkého osla oživilo“. Pardon, že přirovnávám váš vztah k oslovi, ale toto rčení už je tak zavedené, že nebudu na sílu vymýšlet nějaké nové.

Zajímavé je, že vůbec nepíšete o sexu jako o hlavním problému. Milujete se přibližně jednou týdně, což je u dlouholetých párů kolem padesátky poměrně běžná frekvence. Vám schází něco jiného. Chybí vám potvrzení, že jste pro svou ženu stále ten muž, kterého chce políbit jen proto, že je ráda vedle něj. A to je obrovský rozdíl.

Polibek totiž není jen fyzický kontakt, nýbrž symbol. Jde o okamžik, kdy člověk neverbálně říká: „Jsem tady s tebou.“ A právě proto jeho ztrátu někteří lidé prožívají bolestivěji než pokles sexuální aktivity. Ve své praxi jsem potkal řadu mužů i žen, kteří říkali téměř totožnou větu: „Sex pořád máme v pořádku, ale chybí mi něha.“ A téměř vždy se ukázalo, že nemluvili o polibku samotném. Mluvili o pocitu, že už nejsou pro toho druhého „viděni“, že nejsou pro svého partnera číslo 1. Že neprobíhá polibek ve smyslu „utvrzovacího rituálu“.

Samozřejmě rozumím vašemu myšlenkovému pochodu a důvodu, proč vás napadá možnost nevěry. Když se v chování partnera objeví náhlá změna a my neznáme její příčinu, náš mozek začne vytvářet vlastní vysvětlení. Evolučně je totiž výhodnější počítat s hrozbou než ji přehlédnout. Psychologové tomu říkají „vyplňování informačních mezer“. Jenže naše domněnky nejsou důkazy. Jsou jen pokusem mozku dát chaosu nějaký řád. (Domněnky jsou často nejnebezpečnější faktor ve vztahu: znamenají, že místo toho, abych komunikoval, nechám svůj mozek, aby mi poskytl chybějící informaci. Ta ale vůbec nemusí být pravdivá).

Ve skutečnosti totiž může být vysvětlení mnohem obyčejnější. Po padesátce prochází mnoho žen hormonálními změnami spojenými s menopauzou. Některé popisují, že se změnila jejich citlivost na dotek, jiné mají sušší sliznice, některé ztratí chuť na dlouhé líbání, protože jim prostě přestalo být příjemné. Jiné jsou pod dlouhodobým stresem, pečují o stárnoucí rodiče, řeší práci nebo vlastní zdraví. Těch důvodů, proč už se nelíbají, může být mnoho. Někdy se intimita nevytratí kvůli nedostatku lásky, ale kvůli tomu, že člověk funguje dlouhé měsíce pod tlakem.

Samozřejmě existují i případy, kdy změna intimního chování souvisí s citovým vztahem k někomu jinému. Ale z jednoho příznaku to určitě poznat nelze. Kdybychom z absence polibků automaticky vyvozovali nevěru, byli bychom velmi nespravedliví k mnoha párům.

A ještě jedna věc. Zaujal mě jeden detail vašeho dopisu. Píšete, že máte zdravý chrup, nekouříte a pečujete o hygienu. Připadá mi, že jste se nejprve snažil zkontrolovat sám, jestli problém náhodou není ve vás. To je pochopitelné. Jen bych byl opatrný, aby se z toho nestala snaha najít „technické“ vysvětlení něčeho, co má ve skutečnosti emocionální kořeny. Partnerská blízkost málokdy funguje jako rovnice typu „když splním všechny podmínky, dostanu polibek“.

Mnohem důležitější je, co se mezi vámi děje v každodenním životě. Cítí se vaše žena vedle vás v klidu? Má pocit, že ji slyšíte? Smějete se spolu? Dotýkáte se i mimo ložnici? Ptáte se jeden druhého, jaký jste měli den? Tyto zdánlivé drobnosti totiž vytvářejí prostředí, ve kterém se polibky rodí přirozeně. Ne jako povinnost, ale jako důsledek blízkosti.

Kdybyste se jí zeptal „Proč už mě nelíbáš?“, pravděpodobně se dočkáte defenzivní odpovědi. Žena se bude obhajovat. Když ale řeknete „Víš, co mi opravdu chybí? Naše polibky. Díky nim jsem se cítil milovaný a tak nějak blízko tobě“, otevíráte úplně jiný rozhovor. Nemluvíte o její chybě. Mluvíte o své potřebě. A právě zranitelnost bývá ve vztazích mnohem silnější než obvinění.

Na závěr bych si dovolil zpochybnit větu, kterou jste napsal: „Říká se, že kdo nelíbá, již nemiluje.“ Upřímně bych byl k podobným zaručeným návodům z ústní lidové slovesnosti velmi opatrný. Zní sice jednoduše, ale lidské vztahy jednoduché nejsou. Potkal jsem páry, které se po třiceti letech téměř nelíbaly, a přesto mezi nimi byla obrovská něha, respekt a oddanost. A stejně tak páry, které se na veřejnosti neustále objímaly a líbaly, zatímco doma už spolu dávno nežily skutečný vztah.

Láska se nedá změřit počtem polibků. Zároveň bych nikdy nebagatelizoval, že to moc bolí, když zmizí. Pokud jsou totiž polibky vaším hlavním jazykem lásky, pak vám nechybí jen dotek. Chybí vám pocit, že jste pro svou ženu stále výjimečný.

A to je téma, které si zaslouží otevřený, klidný a laskavý rozhovor. Nehledejte ale viníka. Zkuste se zajímat o důvody bez obviňování, kritiky nebo výčitek. Říkám tomu láskyplná konfrontace: nebojíte se zeptat na to, co vás trápí, nedusíte to v sobě, ale na druhou stranu svou stížnost podáváte s velkou láskou.

Přeji vám, aby se ukázalo, že za dvěma roky bez polibků nestojí konec lásky, ale jen nevyřčený příběh, který jste si zatím neuměli společně odvyprávět.