Šílené „zkrášlovací“ trendy minulosti

Nejenže lze mnoho historických zkrášlovacích technik z dnešního pohledu označit jako nechutné, ale často navíc poškozovaly zdraví a ohrožovaly na životě. Vybrali jsme pro vás několik absurdních metod, které byly v minulosti ženy pro krásu ochotny (anebo nuceny) podstoupit.

Začneme šílenostmi, které ženy (a nejen ony) používaly jako každodenní kosmetiku. V starověkém Řecku a Římě lidé na svůj zevnějšek ohromně dbali – údajně mnohem víc, než je tomu dnes. Dokonalý vzhled a krásná pleť byly základem dobrého postavení. Nejdůležitější kosmetickou složkou byl olivový olej: vyráběly se z něj krémy, masky a masti. To asi nikoho nepřekvapí, olivový olej se takhle využívá i dnes. Hned po něm byl však nejžádanější součástí zkrášlovacích produktů pot zápasníků. Řekové věřili, že díky němu získá jejich pleť mladistvý vzhled a krásu. A Římanky pot gladiátorů používaly dokonce jako parfém.

Rudé rty byly vždy symbolem smyslnosti, mládí a plodnosti. V době ovulace jsou plnější a jinak zbarvené. Když ale příroda pokulhává, musely si ženy i v minulosti dopomoct samy. Řešily to nejrůznějšími způsoby. V starověkém Egyptě byly obzvlášť vynalézavé: zdejší krásky si rtěnky údajně vyráběly samy z tuku, vosku a červeného okru. Fialovočervenou barvu prý získávaly také z jodu a bromu, což však vedlo k vážným nemocem, a tak se tomuto způsobu zkrášlování brzy začalo říkat „polibek smrti“. Podle dochovaných zdrojů byla rtěnka samotné Kleopatry z karmínových brouků, z nichž šel snadno získat velmi rudý pigment. Když se smíchal s mravenčími vajíčky, vznikla hmota, která na ústech dobře držela.

Bláznivé módní nápady se objevovaly i později. V 16. století byly v Evropě ve velké oblibě boty zvané chopine. Původně byly navrženy pro chůzi v blátě a špíně, a měly proto vysokou platformu. Časem se však z podpatku stal trend, který naznačoval společenské postavení – podrážka se tak neustále zvyšovala, až dosáhla neuvěřitelných 50 centimetrů. Když se takto obutá dáma vydala z domu, musely ji podpírat služebné či pomocnice, protože samostatné chůze nebyla schopná.

Většině mužů se na ženách líbí drobná chodidla. Boty na podpatku jim údajně neimponují proto, že by výrazně prodlužovaly nohy, ale protože v nich dámská nožka vypadá menší. V Číně tohle věděli už dávno. Vznikl z toho však extrém, který ženám po dlouhá léta drasticky ničil zdraví. Takzvané svazování nohou jim mělo zařídit „lotosová chodidla“, která jsou z našeho současného západního pohledu ohavně zkroucená. Pro čínské muže to však bylo něco neskutečně erotického.

Když se žena chtěla dobře provdat, musela si už od raného dětství nechat velice bolestivě mrzačit nohy pomocí těsně uvázaných obvazů. V 19. století měla deformovaná lotosová chodidla polovina všech čínských žen. Konec této šílené tradice přišel až v 20. století, kdy proti svazování vystupovali nejprve feministky a později i čínští nacionalisté.

Trendy 19. století byly zvláštní nejen v Asii. V Evropě byly zase v módě ohromné naškrobené krinolíny. Jednalo se o spodničky, které dodávaly sukni obrovský objem. Aby dobře držely, měly některé dokonce kovovou konstrukci. Vyztužené sukně byly mimořádně nepraktické – nositelkám skoro znemožňovaly pohyb. Ženy v krinolíně mnohdy nemohly projít dveřmi ani si normálně sednout. Navíc byly spodničky nebezpečné – velmi často totiž docházelo k jejich vznícení.

Pod šaty měly ženy schované také korzety se šněrováním, které fungovaly jako podprsenka a podvazkový pás v jednom. Jejich úkolem bylo dámy téměř přeštípnout v pase ve snaze vytvořit co nejútlejší tělo a bujný dekolt a boky. Dlouhodobé nošení pevně utažených šněrovaček způsobovalo ovšem velké zdravotní komplikace, například zácpu a jiné střevní potíže, dýchací problémy, poškození páteře i vnitřních orgánů. Stažení trupu bránilo oběhu, přispívalo k vzniku krevních sraženin a ty pak mohly být přímou příčinou smrti.

A co jste pro krásu ochotné udělat vy?