Hlavní obsah

Terezie Sverdlinová: Dělat dobro je jako droga

Foto: Mona Martinů

„Někdy žasnu, že se mi podaří přesvědčit firmu, aby nám dala 2 miliony korun," říká v rozhovoru Terezie Sverdlinová

3. 5. 2012

Na schůzku přišla dáma! Ředitelka Nadace Terezy Maxové Terezie Sverdlinová vystupuje přirozeně a nenuceně jako vzdělaná žena se srdcem na dlani a argumenty v hlavě. Při větším než hodinovém prostoru by snad i skeptika přesvědčila o potřebnosti charitativních nadací.

Článek

Ředitelka nadace… První, s níž se v životě setkávám. Přiznám se, že si příliš nedokážu představit náplň práce v takové pozici. Popište mi, co jste dnešní pracovní den, který už zvolna končí, dělala?

„Já jsem v nadaci taková holka pro všechno. Jsme tam jen tři a rozdělily jsme si to následovně: já jsem táta, pak máme mámu a ještě kolegyni, která nám pomáhá a podporuje nás, když něco potřebujeme. Táta nosí peníze, máma je grantuje, to znamená rozdává dětem. Dnes jsem od rána měla schůzky například ohledně médi hrdiny Teribeara, našeho velkého projektu, s reklamní agenturou jsme plánovali činnost na letošní rok, potom jsem vyřizovala e-maily a taky jsem měla focení pro tento rozhovor.“

Jak do téhle struktury zapadá paní Maxová coby nejvyšší šéfová? Může to na tu dálku z Monaka opravdu efektivně řídit?

„Bývá často tady, má tu regulérní zázemí. Ona není jen tváří nadace, ale je zakladatelkou a předsedkyní správní rady, bez které se u nás téměř nic neobejde, takže má svrchovanou kontrolu nad vším, co se v nadaci děje.“

Kdy jste spolu naposledy mluvily?

„Telefonovaly jsme si, než jsem šla za vámi. A tak je to skoro denně. Nemáme čistě pracovní vztah. Za ta léta jsme se sblížily a považujeme se za kamarádky.“

Foto: Mona Martinů

Teribear, maskot velkého nadačního projektu

Kdy si zase dáte společnou dovolenou?

„To se uvidí. Mám sice i na letošek opět pozvání, ale popravdě není čas. Byla jsem v lednu tři týdny v Indii, tak jsem si notnou dávku volna už vyčerpala.“

Dají se vaše pracovní dny, tedy třeba i ten dnešní, vyčíslit podle částky, kterou jste coby „táta“ přinesla do nadační kasy?

„Ano, dají. Dokonce tak, že někdy žasnu. Třeba když se mi podařilo během hodinové schůzky přesvědčit firmu, aby nám dala dva miliony korun. Pak ale zase můžete i dva měsíce chodit ode dveří ke dveřím, a nic. Tak i ten dnešní den má nulovou bilanci. Snad jsem ale dobře zadělala na to, že v dalších měsících i tenhle den nějaké peníze přinese. Je to alchymie, jejíž principy jsem za patnáct let v nadaci neprokoukla. Hlavně člověk nesmí ustrnout, nesmí se přestat snažit. Některé peníze jsou totiž opravdu těžce vydřené, ale u jiných zase má člověk pocit, že přišly skoro samy.“

Je s panující krizí těžší dostat z dárců peníze?

„Cítíme, že je to těžší, na druhé straně to ale pro nás není fatální komplikace. Za dobu existence má nadace už zavedenou dobrou značku a transparentní, důvěryhodné jméno. Díky tomu máme rodinu dárců – nemohu to nazvat jinak, protože s nimi máme opravdu skvělé vztahy –, kteří nás v mezích možností podporují i navzdory krizi. Dají třeba méně peněz než dříve, ale i to je ohromné, protože se nestane, že by nás zaskočili tím, že přestanou přispívat. Krize ale na firmy dolehla. Letos snad prvně pociťuji radikální osekání rozpočtů a to, že peníze chybí. První, co se v takové situaci škrtá, je charita. Málokterá firma má tak vyzrálé vedení, které vnímá, že s krizí narůstá i míra sociálních problémů. Nedávno jsme měli grantové kolo, kde se nám sešly žádosti za třicet milionů korun, ale rozdělit jsme mohli jenom pět milionů.“

Říkáte, že vaše nadace je důvěryhodná a transparentní. Znamená to, že v charitě působí i subjekty právě opačných vlastností?

„Může to tak být. Záleží na tom, jak má který subjekt nastavené parametry. Obecně lze říct, že na nadace klade naše legislativa takové nároky – audit, nadační jmění a tak dále –, že nějaké nepravosti jsou téměř vyloučené. Naší samozřejmostí jsou velmi podrobné výroční zprávy s detailním vyčíslením, které pravidelně zveřejňujeme. Snad ještě důležitější ale je to, že vnímáme velkou odpovědnost za prostředky, které získáváme. Nejsou totiž naše. Jsme jejich správci a dárcům garantujeme, že s nimi naložíme nejlépe, jak dovedeme.“

Což o to, to tvrdí i kampeličky a spořitelní ústavy, a přitom se ukazuje, že nejvíc se vyplácí mít peníze doma ve štrozoku. K čemu je tady ten prostředník? Proč dobrodinec nedá prostředky na charitu bez takového mezičlánku?

„Když jsme před lety začínaly, pod depresivním dojmem návštěvy v kojeneckém ústavu jsme chtěly okamžitě pomáhat. Začaly jsme hračkami a dalšími věcmi, o kterých jsme se domnívaly, že by dětem mohly pomoci či jim zlepšit život. Čím víc jsme ale pronikaly do problematiky, zjišťovaly jsme, že to vůbec není o hračkách nebo materiálních věcech, ale o tom, že tam ty děti jsou, a přitom by být neměly. Aby pak efekt darovaných peněz byl v součtu nikoli 1 + 1 = 2, ale 1 + 1 = 3, je třeba aby buď firma měla vyčleněného někoho, kdo se v problematice opravdu vyzná a bude se věnovat jen tomu, nebo si někoho takového najme, někoho, komu důvěřuje, kdo je na její straně a kdo z darované částky vytvoří ještě přidanou hodnotu.“

Kde se podle vás v době, která obecně není příliš laskavá, bere taková erupce nejroztodivnější dobročinnosti?

„Já si myslím, že je to přirozená reakce lidí právě na vyprahlou a problematickou dobu. Terka Maxová mi nedávno vyprávěla, že viděla film, jehož tvůrci zkoumali podstatu lidského štěstí. Dospěli k poznání, že člověk je doopravdy šťastný ve chvíli, kdy bezelstně něco udělá pro druhého. A já vím na vlastní kůži, jaká je to obrovská droga a seberealizace, když se vám maličkostí podaří někomu zásadně změnit život.“

Foto: 3F_3M7A8699

Děláním takzvaně dobrých skutků člověk naplňuje i sebe

Tím mi jen potvrzujete mé dávné podezření, že podstata charity je vlastně sobecká. A kdovíjaké další nízké pudy a pocity viny se za ní skrývají.

„Já stále chci věřit tomu, že převažují lidé, kteří chtějí udělat svět trošičku lepším. Na druhé straně ale je hodně takových, kteří v charitě vidí svou příležitost. Vlastně mezi ně patřím i já. Nejde teď o výplatní pásku, ale o potřebu dodat životu smysl. Takže je to svým způsobem také sobecká motivace. Ostatně Anthony de Mello nazval charitu osvícenou zištností.“

Studovala jste politologii a mezinárodní vztahy. Který impuls vás poslal na cestu „osvícené zištnosti?“

„Právě ta zmíněná deprimující návštěva kojeneckého ústavu. Tehdy mi Terka řekla: Těm dětem nepomůžeš, když tu budeš stát a brečet. Vyhrň si rukávy a něco pro to udělej. To byl rozhodující popud. Předtím jsem nepřemýšlela o tom, že bych pracovala v neziskovém sektoru. Tehdy jsem začala – nejdřív jako dobrovolník, a pak jsem se rozhodla zasvětit tomu profesionální kariéru.“

Německé přísloví říká, že dobročinnost vidí potřebu, nikoli však příčiny. Souhlasíte s tím?

„Mně se víc líbí čínské přísloví o tom, že lepší než dát hladovějícímu rybu, je naučit ho chytat je. Dobročinnost nemusí být jen okamžitou pomocí ve smyslu nasytit potřebného, ale může být i strategická.“

I na něco takového si troufá charitativní nadace?

„Jedním z našich cílů je nebýt tady na věky věků. Proto jsme nevznikli. Ideální je napomoci k vyřešení daného problému, posunout stav věcí k lepšímu a odejít.“

Skeptikovi se dere na rty uštěpačná poznámka: To tady budete věčně. Jak vypadá například situace s kojeneckými ústavy? Nejsou plnější a plnější?

„V této chvíli je v parlamentu novela, která by měla situaci změnit. Měla by do centra zájmu posunout dítě, nikoli dospělého, který v něm doposud stojí. Navrhuje takový systém, v němž by se dítě od narození do tří let už do kojeneckého ústavu nemělo dostat, protože by se o ně postaral systém profesionálních pěstounů, který by mu umožnil prožít ten nejkritičtější věk v rodině. Pokud se to podaří přes všechny dílčí zájmy prosadit, bude to znamenat posun k lepšímu.“

A vy budete možná bez práce…

„Já se zabavím, nebojte. Jsem notně činorodý typ.“

Přispíváte sama na charitu?

„Jednak posílám DMS naší nadaci, ale to snad nestojí ani za zmínku. Při návštěvě Indie jsem však našla úžasný projekt dětského domova a starobince a tam posílám peníze, protože si myslím, že jsou tam hodně potřeba.“

Někdy to bývá tak, že jedinec činí dobro, protože ho na vlastní kůži sám moc neokusil. Není to třeba váš případ? V jakých poměrech jste vyrůstala?

„Ve šťastných. V úplné učitelské rodině v Zábřehu na Moravě. Teta češtinářka, strejda historik, tatínek tělocvikář. Babičky i dědové taky kantoři. Diktáty o prázdninách nebyly žádnou vzácností. Jedině maminka zdravotní sestra se z toho vymyká. I bratr učí, pro změnu na vysoké škole. Koneckonců i já jsem chtěla být učitelka.“

Foto: Mona Martinů

„Mateřství jednou zamává mým skoromládeneckým stylem života," směje se Terezie Sverdlinová

To je dnes ale už taky pomalu dobročinnost…

„To ano. Také jsem si to vyzkoušela. Krátkou dobu jsem učila na vysoké škole, ale přiznám se, že mě to nenaplňovalo.“

Jste na jednom pracovním místě už patnáct let. Nepociťujete únavu ze stereotypu, nebo třeba předčasné vyhoření?

„Stejně jako neumím přijít na kloub alchymii, proč se někdy daří shánět pro nadaci peníze a někdy ne, neumím vysvětlit ani to, proč se pokaždé, když ráno vstanu, těším do práce. Na tu radost z každé maličkosti, která se vám podaří a naroste do rozměrů, jež někomu vylepší život. To je pro mě tak smysluplná náplň života, že po jiné zatím netoužím.“

To je skoro, jako bych sledoval nějaký hollywoodský doják bez obrazu, promiňte…

„Vím, že to zní pateticky a neuvěřitelně, a ten, kdo takový pocit nezažil, to může brát jako blábol chovance z bohnické léčebny, ale je to tak a já to beru jako velký dar. Vím ale zároveň, že když se jednou ráno probudím a tady uvnitř to nebude, už tu práci nebudu moci dělat. Vyžaduje tolik času a energie, celého člověka… Protože zatím nemám děti, nemám kromě manžela a širší rodiny kam jinam směrovat lásku a čas, a tak ji vrhám do činnosti, která mě těší a baví.“

A jsme u dalšího sobectví, zvaného rodičovství, které možná u vás jednou přehluší to dobročinné. Nebo si tu rozkoš dobročinnosti nenecháte ničím narušit?

„A to zase ne. Mateřství bych chtěla zažít. Ale děti chci mít teprve tehdy, kdy po tom začne volat každá buňka mého těla. Ne proto, že si okolí myslí, že už mám na to věk.“

Kolik buněk zatím volá?

„Snad už i všechny, ale zatím jen tak tlumeně, zdálky. Nutí mě víc se dívat do kočárků, nezacpávat si tak často uši před nářky rodičů, kteří se tváří jako pomalu jediní, kdo v Zábřehu na Moravě nemají vnoučata… Ono je to i tím, že čím je člověk starší, je víc zvyklý na své pohodlí a v podstatě dělá jen to, co chce a co ho baví. Rodičovství určitě radikálně zamává mým dosavadním, skoro staromládeneckým stylem života. Věřím, že to bude nádherná zkušenost, ale s manželem si pořád říkáme, že máme ještě chvíli čas.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.