Téma týdne: Vyhodila jsem ho! Udělal mi dítě!

Nechci mít dítě. Tuhle větu znám moc dobře. Už od puberty jsem neměla moc kladný vztah k dětem, stále jen řvaly, takže i když se v naší rodině někomu narodilo mrně, nikdy jsem nebyla ta holčička, co by radostí šišlala nad kočárkem.

I ta představa porodu a všeho okolo něj mě děsila, takže jsem si řekla, že pokud někdy děti, tak jedině adoptovat. Mamka mi pokaždé odpověděla: „To říkáš teď, ale uvidíme, až doděláš školu, jak se budeš na mateřství těšit.“

Pokaždé jsem měla vztek, ale nemělo cenu se s ní o tom hádat. Mou prioritou bylo vzdělání a užít si trochu života, dokud to jde. Na nějaký vlastní rodinný krb jsem neměla vůbec pomyšlení. Uběhlo pár let, já dodělala vysokou, během studia si našla přítele, který naštěstí taky zrovna netoužil po tom, že zasadí „rodinný strom“, a rozhodla se odjet do ciziny, kde bych dál studovala.

Maminka z toho nebyla dvakrát nadšená, ale já byla dospělá a mohla jsem si dělat, co se mi zachtělo. Přítel také neměl nic proti tomu. Už od dětství to byl můj sen žít pár let v cizině. Takto uplynuly další tři roky, já získala další vysokoškolský titul a moji rodiče už začínali být nervózní. Proč nikdo nechtěl pochopit, že mít děti vážně nechci? Uznávám, že to je trochu zvláštní mít třicet a nepomýšlet na rodinu, ale vím, že v dnešní době je takových žen spousta.

Nějaký čas bylo kvůli tomu doma peklo, naštěstí jsme se moc nevídali, takže jsem si z toho nedělala těžkou hlavu. Ovšem problém nastal tehdy, kdy začal o miminku mluvit přítel.

Nevěděla jsem co dál. Můj názor znal moc dobře, takže jsem nechápala, proč s tímhle začíná. Jasně jsme si ujasnili, než jsme spolu začali žít, že žádnou rodinu neplánuji, a on s tím souhlasil. Časem však přehodnotil asi situaci a po dítěti zatoužil. Dokonce chtěl i svatbu. Milovala jsem ho nadevše, takže když jsem mu jeden večer sdělila, že si bude muset vybrat, buď já, nebo dítě (ovšem s nějakou jinou), rvalo mi to srdce. Byl z toho v šoku, což já vlastně taky, jelikož jsem si nikdy nemyslela, že něco takového budu muset udělat.

Jediný člověk, který mě chápal, s kterým jsem si skvěle rozuměla, mě najednou opustí. V podstatě jsem byla smířená s tím, že půjde. Pokud chtěl založit rodinu, nemělo pro něj cenu být s někým, kdo o tom nechce ani slyšet. Ale David neodešel. V tu chvíli jsem věděla, že je to chlap mého života a miluju ho víc než kdy předtím. Člověk je asi celý život naivní, říkám si, když píšu tento článek. Může se spoléhat jen sám na sebe a věřit jenom sám sobě.

Tehdy jsem byla přesvědčená, že David je ten jediný. Dnes už si to nemyslím. Jednu noc, kdy jsme se milovali, mě podrazil tak, jak mě už nikdo hůř podrazit nemohl. Sex jsme měli pokaždé s kondomem. Když jsem se ho ptala, zda nezapomněl na ochranu, říkal, že se nemusím ničeho bát. Byla jsem klidná. Věřila jsem mu.

Za pár týdnů jsem na gynekologické prohlídce zjistila, že čekám dítě. Ani nevíte, jak mi v tu chvíli bylo, když mi paní doktorka blahopřála. Vyletěla jsem z ordinace jako střela a brečela a brečela. Po celém probrečeném dni jsem večer sbalila veškeré Davidovy věci a vyhodila ho z bytu, který byl naštěstí můj. Neměla jsem sílu mu něco říkat nebo se s ním hádat.

Vzhledem k situaci jsem se rozhodla vrátit zpátky do Čech k rodičům, kteří mě nečekaně podpořili. Dítě jsem si nechala, na interrupci bylo pozdě. Dnes toho však nelituji. Mám krásnou a zdravou dceru, která je mým jediným štěstím v životě. Nemá sice tatínka, ale bez maminky není. Navíc má Zuzanka bezvadné prarodiče, kteří na ni čekali tolik let. Osud si se mnou sice škaredě zahrál, ale já věřím, že chvíle, které mě čekají, už bude jen ty lepší.

Jaký je váš důvod, proč nechcete mít děti? Jak vy ostatní hledíte na takové ženy, máte nutkání jim vysvětlovat, že to není normální nebo že to na ně jednou přijde a mohlo by být pozdě? Napište nám své příběhy a názory na info@prozeny.cz a buďte jednou ze tří odměněných redaktorek.