Článek
V loňském roce jsme s číslem dvě navštěvovali logopedickou poradnu, neboť mělo problémy s některými hláskami. Není to nic ojedinělého, ale než jsme se dostali přes „L“ k dalším pro něj náročným písmenům, byla jsem rozhodnutá, že ho raději naučím znakovou řeč.
Abych podpořila logopedku i sebe v našem snažení, využila jsem motivačních metod. Číslo dvě v té době šíleně toužilo po plachetnici na dálkové ovládání, přestože se v našem okolí nenachází žádná vodní plocha kromě smradlavé stroužky a naší vany.
Řekla jsem si, že tato motivace by ho mohla přesvědčit, aby se do tréninku mluvení více zapojovalo. Slíbila jsem mu tedy, že když jasně, zřetelně a srozumitelně řekne slovo „loď“ nebo „plachetnice“, tak mu koupím loď, jakoukoli si vybere, i kdybych si na ni měla vzít hypotéku. Motivační proces přinesl úspěch zhruba na tři dny. Po této době, kdy jsme se skutečně pilně učili, proneslo číslo dvě uprostřed naší přípravy: „Mami, já jsem si to rozmyslel, já chci raději džíp.“
O tom, jak jsme se učili „R“, potažmo jaké bylo mé první slovíčko s touto kouzelnou hláskou, nemohu psát, neboť bych se společně se svými rodiči propadla až na Kamčatku. Věřím ale, že se v diskusi objeví podobné zkušenosti, jaké máme my.
Momentem, kdy byla chladná hlava daleka tomu, co se odehrávalo v té mé, byl průběh našeho učení zavazování tkaniček. Byla jsem stejně pohodlná matka jako spousta z vás, a tak jsem číslu dvě vždy kupovala boty na suchý zip. Říkala jsem si, že než půjdeme k zápisu do školy, musí to umět, a tak jsme si spolu před nedávnem sedli, do rukou si vzali boty a začali jsme se učit.
Řeknete si, že na tom nic není, že je to jednoduché a že konkrétně to vaše dítě to umělo jedna dvě? Bohužel ne všechny jsou z těchto činností nadšené. Například to moje rozhodně nebylo. Všemi způsoby sabotovalo mou snahu, z lenosti schválně dělalo všechno úplně jinak, než jsem říkala a ukazovala, a v neposlední řadě použilo větu, kterou bytostně nesnáším: „To nejde.“
Jsem totiž zastáncem tvrzení, že když se chce, všechno jde a kdo chce, hledá způsoby, a ten, kdo nechce, hledá důvody. Po první půlhodině našeho tkaničkového šílenství jsem měla chuť zbít vlastní dítě jeho vlastními botami, potažmo i těmi mými. Ať už jsem na to šla po dobrém nebo po zlém, číslo dvě opět zapnulo ten svůj ignorantský spořič a nereagovalo. Na nic. Zahodila jsem boty a nechala to na dobu, až budu zase klidná, z čehož jasně vyplývá, že jsme se učili hodně dlouho.
Nevím, jak moc vás dokážou vytočit vaše děti a v jakých situacích. Jedna moje kamarádka mi řekla, že má občas chuť otřískat o vlastního syna klávesnici během psaní domácích úkolů. Z tohoto pohledu jsem klidná, klávesnici nemám a notebook je pro mě příliš cenný. Jen doufám, že budou mít ve škole na učebnicích dost pevné desky.
A co vy, vaše děti a jejich spořiče?
