Článek
Všimla jsem si, že nejsem jediná mamina, která je vystresovaná kvůli situaci na trhu práce. V mém okolí jsou ženy, které sotva porodily, už se strachují o své budoucí zaměstnání. Pokud tedy máte jistotu, ke které se vrátit můžete, až uplynou vaše tříleté galeje, pak jste šťastný člověk. Bohužel je ovšem spousta nás jiných, které se nemáme kam vrátit, a naše hodiny odtikávají poslední chvíle, které ještě můžeme strávit na rodičovské dovolené. Ale co pak?
Již pár týdnů pobíhám naprosto dezorientovaně po tom našem velkém světě internetu, úřadů práce a inzertních novin a čmuchám po nějaké příležitosti. Pár pohovorů jsem už také absolvovala. Zpočátku jsem si počínala velmi váhavě, ale čím déle se nedaří, tím zkušenější si připadám.
Nemám ráda lhaní, uznávám upřímnost, a tak jsem ve svém životopise naprosto narovinu uváděla informaci o tom, že jsem rozvedená maminka se dvěma dětmi. Den co den jsem kontrolovala e-mailovou schránku a snažila se přijít na to, zda není problém někde v serveru, jelikož žádné odpovědi nepřicházely. Nedlouho poté mi došlo, že tato má upřímnost skartovala můj životopis dřív, než byl dočten. Stejně tak u pohovoru jsem zpočátku volila dráhu přímočarosti a nijak nezastírala fakt, že jsem jediný člověk schopný vyzvedávat děti ze školky, potažmo s nimi být doma v době jejich nemoci. Na otázku, jak si představuji, že to budu stíhat, jsem opět odpovídala na rovinu „nevím, nějak to udělám, stejně jako polovina rodin na světě“.
Práci nemám. Zřejmě jsem někde udělala chybu. Ze životopisu bych měla vymazat informace o mém stavu a počtu dětí. U pohovoru bych měla asi začít lhát a vymyslet si tetičku z třetího kolene, strýčka od Znojma, fungující oba páry prarodičů mých dětí, jejich otce ochotného, starostlivé sourozence a kamarády, kteří mě kdykoli zastoupí. Možná bych měla tvrdit, že jsem posledních šest let strávila se slovníkem naučným v ruce a Hospodářskými novinami pod polštářem. A bylo by to vůbec k něčemu? Asi ne. Je mi prd platné, že umím plynule anglicky slovem i písmem. Mateřství je jako cejch. Pozor, děti! Smrtelné nebezpečí, mohou být nemocné.
Zaměstnavatelé bezostyšně zneužívají vysoké nezaměstnanosti v tomto státě a jsou rozmazlení. Doslova se snižují k diskriminaci žen – matek. Stačí mi vidět obličeje lidí, kteří sedí naproti mně u pohovoru, když pokládají otázku „Tak vy jste byla šest let na mateřské?“ Jako by mi dávali najevo, že se nevracím z rodičovské dovolené, ale z nápravného zařízení, kde jsem podstoupila částečnou lobotomii.
Ale mýlí se. Ano, byla jsem šest dlouhých let doma. Nevytvářela jsem žádné hodnoty a živil mě stát. Ale tady tečka. Jsem do zaměstnání připravená mnohem líp, než když jsem byla svobodná a čerstvě po studiích. A to právě díky mateřství. Jsem fyzicky zdatnější, žádný div, když jsem se skoro šest let pořádně nevyspala. Jsem poměrně tvůrčí a poradím si za každé situace. Vždyť přece jen tvůrčí a manuálně zručný člověk se naučí přebalit během dvou minut dítě vestoje, vleže, vsedě, v nákupním košíku, v autosedačce a kdekoli jinde. V tomto směru trumfnu kdejakého vysoce postaveného manažera. Tudíž jsem i rychlá. Jsem odolná vůči stresu a i to mě naučilo mateřství. Věřím si poměrně dost ve spoustě jiných věcí. Necítím se nijak hloupá a do zaměstnání se už opravdu těším. To by se ovšem musel změnit přístup i z druhé strany.
Přeji tedy všem maminkám, které marně hledají, stejně jako já, aby se to již brzy prolomilo, usmálo se na nás štěstí (nebo aspoň hezkej chlap) a my se mohly beze strachu postarat o svá mláďata.
