Článek
Pojem „narcista“ se dnes obecně používá trochu nepromyšleně. Často se tak označuje někdo, kdo se rád se fotí, sbírá lajky, poutá pozornost nebo působí až přehnaně sebevědomě. Jak to ale vidí odborníci?
„V psychologii hovoříme o narcismu ve dvou rovinách: jako o souboru osobnostních rysů a jako o klinické poruše. Důležité je, že se tyto rysy objevují v mezilidských vztazích a nejsou pouhým projevem momentálního stavu a okolností,“ vysvětluje vědeckovýzkumný pracovník Robert Tomšik, který se už deset let věnuje narcismu a narcistickému zneužívání v partnerských vztazích. Odborný pohled tedy zdůrazňuje závažnost a stálost příznaků, a zejména to, že v případě skutečné poruchy osobnosti narcistické rysy způsobují postiženému i jeho okolí významné potíže.
Robert Tomšik, autor knihy V zajetí narcismu, je slovenský vědeckovýzkumný pracovník v oblasti psychologie, patopsychologie a psychodiagnostiky Foto: Archiv Roberta Tomšika
Narcistou se člověk rodí, nebo stává?
Narcistická porucha osobnosti má víc příčin a odborníci se shodují, že se jedná o kombinaci vrozených dispozic a vlivu prostředí. Výzkumy poukazují na specifika v mozku lidí s vyšším stupněm poruchy: genetické faktory mohou u někoho způsobit vyšší citlivost na odmítnutí nebo potřebu uznání.
Důležitou roli sehrává i výchova. Kupříkladu přehnané rozmazlování a idealizace dítěte, anebo naopak kritické a chladné prostředí, ve kterém se dítě učí získávat hodnotu jen skrze výkon, případně nekonzistentní rodičovská péče.
Roli hraje i společenské prostředí. Pokud klade důraz na individualismus, soutěživost a viditelný úspěch, tyto tendence ještě zesiluje. Narcismus tedy není výhradně vrozený, ale formuje se v dynamice mezi genetickou výbavou a prostředím.
Skrytý problém narcistů
Navenek sice působí narcista sebevědomě, jako kdyby se měl hodně rád, ve skutečnosti však jde o masku. Za ní se skrývá nejistota a často i sebenenávist, kterou se pak snaží kompenzovat potřebou obdivu od ostatních. Když tato potřeba není naplněna, přichází vnitřní hněv, citlivost na kritiku a prožívání prázdnoty či depresivních stavů. Tito lidé navíc jen zřídkakdy vyhledají odbornou pomoc, neboť většinou necítí, že by měli problém. Jsou přesvědčeni, že problém je v okolí.
Je dnes narcismus norma?
Dnešní doba klade obrovský důraz na prezentaci a atraktivitu, což může vytvářet dojem, že se narcismus stává normou. Lidé, kteří tráví mnoho času porovnáváním na sociálních sítích, mohou přebírat narcistické vzorce chování: třeba se prezentovat jen skrze svůj ideální obraz (luxus, úspěchy…).
„To ale ještě neznamená, že je přítomna klinická forma narcismu. Spíše lze hovořit o kultuře, která silně podněcuje lidi k sebeprezentaci. Může se zdát, že se u někoho vyskytují narcistické rysy, ve většině případů se však jedná o přechodnou fázi vývoje, která časem oslabuje, kdy mladí lidé nabývají pevnější identitu a vybudují si vlastní autonomii,“ vysvětluje Robert Tomšik. Vždy je tedy potřeba rozlišovat mezi patologickým narcismem a přirozenou snahou zapadnout a být oblíbený.
Narcista ve vztahu: manipulace, kontrola, ponižování
Skutečný patologický narcismus se často projeví v partnerských vztazích, a to zejména manipulací a mocenskými hrami – typický je například gaslighting. Běžné je také střídání fází idealizace a znehodnocování, kdy narcistická osoba partnera nejprve zahrne pozorností a obdivem, aby jej později začala nestoudně ponižovat a kritizovat. Tento cyklus vytváří silnou psychickou závislost, ze které se oběť jen těžko vymaňuje.
Další formou týrání je emocionální kontrola. Narcista využívá partnerových slabin, viny nebo strachu, aby si udržel mocenskou převahu. To může zahrnovat izolaci od přátel, neustálou kritiku nebo podmiňování lásky a přijetí.
Přestože se nejedná o fyzické násilí, důsledky bývají stejně závažné: oběť ztrácí sebevědomí, cítí se nehodnotná a často prožívá depresi anebo vykazuje symptomy podobné posttraumatické stresové poruše.
Narcisté sice za svou poruchu nemohou, ale za své chování nesou plnou zodpovědnostFoto: DimaBerlin, Shutterstock.com
Pozor, žiju či pracuju s narcistou
Jak jednat s narcistou
Partneři, rodina i kolegové musejí vědět, že narcistické chování nelze změnit dobrým slovem, trpělivostí ani maximálním dostatkem lásky. Za své chování nese zodpovědnost narcista sám, nikoli jeho okolí.
- Proto je nezbytné nastavit si hranice a chránit vlastní integritu, ať již emocionální, nebo sociální. V praxi to znamená pojmenovat, co je ještě přijatelné a co již překračuje hranici zneužívání.
- V extrémních případech je realističtějším řešením vztah ukončit než se dlouhodobě snažit narcistu „zachránit“.
- V pracovním prostředí je vhodné udržet si profesionální odstup: nevytvářet intenzivní vztahy, omezit kontakt na nezbytnou spolupráci a vyhýbat se situacím, v nichž může narcista získat mocenskou převahu. Takovýto postoj pomáhá snížit riziko manipulace i osobního vyčerpání.
Narcismus vyléčit nelze, ale pomoc existuje
Porucha osobnosti je chápána jako trvalý, rigidní vzorec myšlení, cítění a chování, který přetrvává po celý život. Jednoduše řečeno: narcistická porucha osobnosti není léčitelná. „I když některé terapeutické přístupy dokážou zmírnit konkrétní projevy (například impulzivní chování nebo extrémní citlivost na kritiku), jádro poruchy zůstává nezměněno. Jedná se přitom o dlouhodobé terapeutické přístupy v trvání přibližně 5 až 10 let, nebo i po celý život. Už jen proto jsou statistiky úspěšnosti léčby velmi slabé a hovořit o ‚vyléčení‘ by bylo zavádějící,“ říká Robert Tomšik. A je přesvědčený, že ani sedmdesát let lásky, něhy a sebeobětování není pro narcistu dost.
