Článek
Také se občas uchýlím k milosrdným lžím nebo přikreslím pravdu, abych neranila něčí city. Svědomí mě sice sžírá jako kyselina, ale čas od času je to nutné pro dobro věci. I dětem občas neříkám pravdu. Vymýšlím si historky o neexistujícím Ježíškovi, čertech z pekla a andělovi, co je hlídá, když spí. Jsou to lži, ale malé. Nejsou nijak závažné a dají se pochopit.
Co mě však dovádí k šílenství, je lež dětská, která je naprosto zbytečná a nepochopitelná. Děti se snažím vést k upřímnosti, aby věděly, že když řeknou sebehroznější pravdu o něčem, co provedly, je to vždy lepší, než když budou lhát. Ba dokonce jsem ochotná za pravdu i neudělit trest, i kdyby mi rozstříhali nejnovější halenku z mé skříně. Leč nejsem zřejmě dokonalá, jedno dítko se mi vymklo kontrole.
Číslo jedna si už pár měsíců dost vymýšlí. Nejsou to jen malé drobnosti, nýbrž celé historky, které se nikdy nestaly. Cizím lidem v supermarketu vykládá, že máme doma ve skříni krysy, že maminka sedí pořád v obýváku a kouří, zamořuje vzduch a že k nám domů chodí nějaký cizí pán a rozhazuje jim hračky. Člověk neznalý hloubky fantazie mojí dcery by si řekl, že oznámení na odboru sociálně-právní ochrany dětí by bylo na místě. Nepřikládám tomu nijak velkou váhu, pokud nelže mně. To už se ale také změnilo.
Číslo jedna je alergické na čokoládu. Není to možná přímo alergie, ale po pozření čehokoli, co čokoládu obsahuje, se celé osype a po těle má opravdu ošklivou vyrážku. Dokázala jsem svou dceru naučit, že čokoládu jednoznačně nesmí.
Nikdy jsem ji ani proto nelitovala, neboť výrobci sladkostí jsou natolik ohleduplní, že vymysleli spousty jiných blbostí, které dokáží dětem přivodit hyperglykemický záchvat. Má-li tedy číslo jedna chuť na sladkost, může si vybrat cokoli kromě čokolády a dobře to ví. Můžu si tedy dovolit koupit kinder vajíčka a vím, že čokoládu dá bráchovi a bude mít radost z hračky. Jaké to bylo pro mě překvapení, když minulý týden zmizel onen čokoládový obal neznámo kam.
Nejdřív zmizelo číslo jedna a nebylo k nalezení. Když se objevilo, čokoládový flek, který začínal u spodního rtu, si to štrádoval směrem k uchu, tady zabočil a omotal se kolem pramene vlasů, pokračoval k čelu a zřejmě učinil životní skok, neboť končil na obrázku Minnie uprostřed prsou mé dcery.
Ptám se: „Ty jsi jedla čokoládu, zlatíčko?“ Musím nasadit mírumilovný tón, abych ji ubezpečila, že nedostane na zadek.
„Ne, mami, nejedla.“
„A kde je ta čokoláda z vajíčka, co byla na stole?“ Snažím se z ní dostat pravdu.
„To nevím.“
„Zlatíčko, na stole byla čokoláda z kinder vajíčka, hračku máš v ruce, tak kde potom je?“
„Děda ji snědl.“
„Děda? Děda tady ale vůbec nebyl a celou dobu tady sedím a dědu jsem neviděla.“ Stále se marně snažím ji dotlačit k tomu, aby přestala lhát.
„Děda ji snědl. Nevidělas ho. Pšišel, snědl to a odešel.“
„Zlatíčko, nelži mi. Kdo lže, ten krade a do pekla se hrabe. A tam jsou čerti, co si berou ulhaný děti.“ O tom, že kdo lže, krade a do pekla se hrabe, ten může i zabít, pomlčím, neboť by to mohla považovat za dobrý nápad.
„Maminko, já nechcu k čejtovi. Já sem to snědla.“
„Tak mi příště nelži a čokoládu už nejez, protože ti nedělá dobře.“ Končím naši rozpravu a přestávám týrat své dítě výhrůžkami o čertech.
Číslo jedna vypadalo vyděšeně jen na pár minut. Poté doběhlo za dědou a vítězoslavně zvolalo: „Dědo, po mě si pšijde čejt, potože žlu.“ Tak nevím, jestli se mé metody opět neminuly účinkem.
A jak je to u vás doma? Také vám děti někdy lžou?
