Článek
„Nějak bylo, nějak bude, ono to nějak dopadne,“ říkala vždycky a v klídku popíjela to nejsilnější kafe na světě z hrníčku, který držela za ouško s malíčkem vztyčeným k nebi. Mojí mámě byly Vánoce tak trochu fuk a vlastně si ze všeho, co se jich týkalo, dělala legraci. Což ve finále znamenalo, že jsem jako dítě měla úplně boží Vánoce se spoustou dárků, u kterých dodneška nechápu, jak je s tátou dokázali za totáče sehnat.
Kolem mých vytoužených dárků dokázala vymýšlet neuvěřitelně bláznivé hádanky, abych byla co nejvíc napnutá. „Tenhle dárek, kdyby se rozmontoval a natáhnul, obešla bys s ním celý naše sídliště.“ Takhle mi například popsala vytoužený magič s kazetami, v nichž se točily pásky. Přiznám se, že jsem nikdy nezměřila, jak dlouhé byly, a naše sídliště jsem s nimi neoběhla.
Nedávno jsem dostala od mámy dárek k Vánocům, i když už tady není.
Hádanku mi místo ní totiž dala Hanka, moje milá kamarádka z dětství. „Víš, že jeden náš Štědrý den před lety by málem nebyl, kdyby nebyla nejvíc štědrá tvoje máma?“ zeptala se mě.
Musela jsem přiznat, že nevím, neuhodla jsem. A tak mi Hanka vyprávěla vzpomínku na moji mámu, kterou jsem zapomněla.
Stalo se za socialismu, kdy adventní čas připomínal lov, bylo nutno co nejrychleji kořistit a ukořistit, než všechno zmizelo – balicí papír, dárky, ozdoby, stromečky, zkrátka všechno. Byl to boj – a protože ne každý dokázal bojovat s plným nasazením, mohlo se snadno stát, že na vánoční tabuli něco chybělo.
Ten den k nám Hanka dorazila s pláčem, bylo jí šestnáct a rodiče jí dali za úkol, aby zajela před obchodní dům zvaný Centrum, kde se prodávali kapři, a jednoho tam koupila. Kladli jí na srdce, že musí přijít včas, protože kapři rychle mizí. Jenže Hanka měla rande, a když dorazila před obchoďák, káď s kapry zela prázdnotou. Byla zoufalá a zašla k nám domů, aby se svěřila, co strašného provedla.
Moje máma neměla rande, takže měla rybu.
„Přece nebudeš brečet kvůli takový blbosti,“ napomenula Hanku.
„Ale co budeme mít k večeři?“ namítala kamarádka.
„No kapra. My se s váma rozdělíme.“
Máma šla k lednici a vytáhla kapra. Jenže se ukázalo se, že ani na nás nezbyl celý, měli prý poslední půlku, která vypadala spíš jako čtvrtka. Hanka se po nás zoufale dívala.
„Vždyť vám nic nezbude!“
„Kousek jo. A máme ještě bramborovej salát.“
Máma nekompromisně rozřízla našeho kapra a podala jí ho.
„Krásný Vánoce.“
Tak tuhle vzpomínku jsem dostala letos pod stromeček já. Možná i proto, abych se ptala, zda bychom se v blahobytu, kterým jsme obklopeni, dokázali rozdělit se svými bližními o poslední žvanec.
Požehnané Vánoce, mí milí, buďte na Štědrý den k sobě štědří a mějte na paměti, že to nesouvisí s hojností.
