Hlavní obsah

Po stopách neznámých pověstí: Vyhraná láska aneb O zlatníku Janovi

Foto: Profimedia.cz

Za vlády Rudolfa II. žil v Praze rytíř Zdiborský. Byl to muž chtivý, závistivý a vždycky získal ženu, po níž zatoužil. Čestně, lichotkami, dárky... nebo klidně vydíráním či násilím. Uměl tančit, byl vzdělaný, špatně jezdil na koni a soubojům se vyhýbal.

Článek

Dalo by se říct, že to byl zbabělec. Ženy, které mu podlehly, z něj měly strach a bály se veřejně říci, že v posteli nestál za moc.

Na císařském dvoře žila mladinká dívka Gertruda, dcera pana Biebersteina z Míšně. Ještě nikdy neokusila muže. Vysoká a štíhlá s ohnivými vlasy. Prostě krasavice.

Rytířská píseň pro zrzku

Rytíř Zdiborský po dívce prahl a složil pro ni píseň ve francouzštině, kterou ji okouzloval. No, složil ji už dávno, jen jména dam měnil. Píseň jí zazpíval prvně v Královské zahradě, kde před ní poklekl. Načež jí vysvětlil, jak beznadějně je do ní zamilován.

Dvorní dámy, které procházely kolem, se chichotaly. Zdiborského finty dobře znaly. Zrudlou Trudi vzaly mezi sebe a pro tu chvíli ji zachránily.

Zlatník na scéně

Na Hradčanech v těch dobách sídlilo několik zlatníků. Všichni byli zruční. Ale pouze jeden z nich byl skutečný umělec. Zlatník Jan. Všechny dámy se snažily získat ho pro to, aby právě pro ně vyrobil nějaký šperk. Protože každé, která neměla něco od něj, se ty ostatní vysmívaly, že nemá vkus nebo že je chudobná a Janovu práci si nemůže dovolit.

Šperky pro Trudi

I Gertrudu k němu přítelkyně dovedly. Když se po jeho dílně rozhlížela, byla užaslá tou nádherou.

„Mistře, byla bych tak šťastná, kdybyste pro mě cokoliv vytvořil. Jen nepatrný prstýnek nebo sponku do vlasů. Cokoliv...!”

Jan neměl čas, ale když na ni pohlédl, náhle ho měl spoustu. V ten ráz se do ní zamiloval a byl ochoten pro ni vytepat cokoliv. Jakékoli nejkrásnější dílo, protože by to bylo od srdce. „Vytvořím pro vás celou sadu, slečno z Biebersteinů. Ze zlata a smaragdů, aby se to hodilo k vaší pleti a k vašim vlasům. K vaší kráse!“

Slíbil, že připraví návrhy na pergamenu. „Pozítří se přijďte podívat, prosím.” Souhlasila, že přijde. Byla jím nadšena. Cosi v jejím srdci jí říkalo, že tohle je muž pro ni. Zdiborský... na toho zapomněla.

Foto: Profimedia.cz

Šperky milovaly snad všechny dámy. Zlatník Jan byl nejvyhlášenější

Rodila se nenávist

A pan Zdiborský měl čím dál tím větší vztek. Jeho nová vyvolená se na něj tvářila, jako by ho neviděla. Natož, aby s ním prohodila milé slovo. Ani náhodou. Vnucoval se jí. Posílal jí pugéty, šátky z hedvábí, krémy a voňavky z Francie i z Orientu. Vracela mu to bez odpovědi.

Zdiborský občas spal s dvorní dámou Jitkou a ta mu vše vyzradila:

„Je to hanba! Ona je zamilovaná do ubohého řemeslníka. Její otec z toho dostane psotník, až se to dozví... Císař ji vyžene ode dvora.”

Zdiborský zezelenal vzteky. Vzal do ruky meč a hnal se do Janovy dílny. To se nebál, protože nepředpokládal, že by zlatník byl ozbrojený. Doufal, že mu dá za vyučenou. Vletěl do krámu a mával mečem: „Necháš ji na pokoji, nebo tě zabiju!” Sekal mečem do regálů a všechny padaly. Šperky se řítily k zemi.

Boj o život

Zlatník se vzpamatoval, vyskočil, přehoupl se přes pult, vyrval Zdiborskému z ruky meč a už ho s ním řezal na plocho přes rameno a pak přes záda, když rytíř začal prchat.

Zdiborský se hnal k Hradu, protože si myslel, že mu tamní stráže pomohou. A Jan za ním. Bil ho mečem a kopal do zadku. Rytíř proběhl bránu.

Jan po něm mrsknul meč: „A ke mně se už nevracej, nebo poteče krev, ty hrdino!”

Rytíř se dal ošetřit a potom plakal na rameni každému, kdo mu ho nastavil. Hlavně paní Jitce, která doufala, že se k ní vrátí natrvalo. Zdiborský ale hned začal přemýšlet o pomstě.

Zamilovaný pár

Gertruda byla nadšená šperky, které pro ni Jan namaloval a posléze vyrobil. A ještě víc tím, jak zlatník vypráskal rytíře.

Dovolila mu dokonce, aby jí políbil ruku. Byl šťastný a nepouštěl ji.

„Já se vám líbím?”

„Moc.”

Chodila do jeho krámku denně. Dívala se, jak pracuje. Povídala si s ním. Líbal jí ruce a brzy i ústa. Mladí lidé se sblížili.

A byla svatba

Jan měl dost peněz, a tak koupil na venkově malý hrádek a šlechtický titul získal svatbou s Gertrudou. Totiž, její otec prošustroval veškerý svůj majetek a byl rád, že jeho dcera získala bohatého muže. Mohl s nimi na hrádku žít a měl se dobře.

A tak všechno dopadlo dobře. Jen rytíř Zdiborský se dusil vzteky a nenávistí. A to je pro takové lidi jako on asi to nejlepší.

I císař Rudolf II. se Zdiborskému smál a říkal mu, že je paroháč.

Tohle byla pověst z Prahy. Pokud vás zajímají i nějaké temnější historky s místem spjaté, inspirujte se v pořadu TaJeMno Televize Seznam

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama